Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Jeden den v životě

Druhý dech v indickém vlaku

V pravidelném intervalu pod spodními lehátky probíhá pár myší

indický vlak
indický vlak

Je pár minut po půlnoci a já se snažím usnout na rozkládacím lehátku ve vlaku. Zhruba na osmi metrech čtverečních se o spánek snaží společně se mnou dalších sedm lidí. Nejde to. Batoh, který zabírá větší část mého lůžka, si dávám pod hlavu a radši ho ještě zámkem přivazuji ke kovové konstrukci vagonu. S myšlenkami na to, že v této pozici strávím drtivou většinu následujících 24 hodin, nakonec aspoň na chvíli zabírám.

Společnost v kupé mi dělá kamarád Jirka a šest Indů. My dva jsme na nejdelší vlakové jízdě našeho života: 28 hodin a 1800 kilometrů. Už tři týdny cestujeme křížem krážem Indií. A skoro polovinu toho času na mě útočí neznámá bakterie, kvůli níž trávím značnou část dne na toaletě. Ale protlačit se každou chvíli na záchod ve vagonu, kde je i to poslední místečko zaplněno, není zrovna lehké.

V Bombaji musíme přestoupit na vlak, kterým chceme pokračovat na jih do státu Goa. Problém je, že jižní spoj odjíždí z jiného nádraží na druhém konci města a na přestup máme pouhých 60 minut, takže naše šance probojovat se tam včas skrz  indický provoz jsou mizivé. Myšlenkami tlačím náš vlak směrem k Bombaji a přemýšlím, jaké budou naše možnosti, když to nestihneme.

Na nádraží nakonec přijíždíme se zpožděním 20 minut. V rychlosti se loučíme se spolucestujícími a běžíme ke stanovišti rikšů. Hledáme dostatečně odhodlaného a šíleného řidiče, který je zároveň ochotný neměřit sazbu fixně, ale od ujetých kilometrů, což vyjde levněji. Konečně vyrážíme na stíhací jízdu.

První minuty jsou promarněny v typické indické koloně. Následně ale svítá na lepší časy a zjišťujeme, že náš řidič šílený opravdu je. Předjíždíme vše, co má kola, nohy a může se hýbat. Samotná autorikša vypadá, že se brzy rozpadne, zatímco náš řidič si v naprostém transu zpívá nějaké hinduistické popěvky. Snad je dobře, že mi téměř celý výhled zakrývá můj obří expediční batoh a značná část manévrů našeho šoféra mi tak zůstává skryta.

V 15.18 brzdí rikšák před nádražím. Náš vlak odjíždí v 15.20. Ten, kdo už někdy byl na nějakém větším indickém nádraží, ví, že dvě minuty často nestačí ani k tomu, aby se člověk protlačil do hlavní haly.

Máme štěstí. Stihli jsme to a za pár hodin budeme z hlediska Indie v zemi zaslíbené – ve státě Goa! Sedáme do kupé a zjišťujeme, že vlak bude mít několik minut zpoždění. Takže stíháme koupit i pár lahví vody! V takových situacích si člověk uvědomí, jak málo toho vlastně potřebuje. Teplá voda z pochybně uzavřené PET lahve chutná skvěle.

Následujících několik hodin jsme v naprostém útlumu. Za posledních pár nocí jsem spal pár hodin, snědl toho fakt málo a žiji prakticky jen na slazených nápojích.

Večer ale chytám druhý dech a začínám dopisovat cestovní deník. Vedle mne na lehátku spí Jirka. Mám pocit, že se každých pár minut pod jeho lehátkem něco hýbe. V polospánku se rozhoduji tuto záhadu vyřešit a dalších několik minut pozorně sleduji podlahu pod námi. Ha! Myši. V pravidelném intervalu pod spodními lehátky probíhá pár myší. Sem a tam, sem a tam. Zajímavé je, že mne to vůbec nepřekvapuje. Se zavřenýma očima čekám na další den ve svém životě.

Vojtěch Bořil,

student aplikované
matematiky a ekonomie a cestovatel
 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte