Cože, už? Mám pocit, že jsem si sotva lehla. Přesto ale slezu po žebříku. Je tu celkem tma. Nesmím rozsvítit, protože brácha ještě spí. V koupelně už ani nerozsvěcím, je tu dost světla z chodby. Vyčistím si zuby a zkontroluju hodinky. Rekord! Ještě o dvě minuty lepší než včera! Obleču se a jdu na snídani. Kuličky, vždycky jím k snídani malý čokoládový kuličky, co vypadají jako králičí bobky, ale na rozdíl od králičích bobků jsem schopná je pozřít, i když ráno nemám na jídlo vůbec chuť. Sním jich, co nejmíň to jde, vypiju alespoň půl hrnku čaje a zase kontroluju hodinky.
Rychle se obuju a přesně v 7.05 jsem připravená k odchodu. „Je tam tma!“ stěžuju si. Táta se směje a dělá čerta. „A prší!“ „Máš deštník?“ „Mám.“ „Tak ahoj.“„Ahoj, tati.“ A jdu. Vůbec nepředpokládám, že ten vítr můj deštník vydrží. Přesto ho ale roztáhnu. Super, nejdřív se celý překlopí dozadu, pak se úplně ohne… skvělý, radši ho složím a jdu bez něj. Mám to naštěstí jen kousek, přesto ale za chvíli cítím, jak se mi mokrý kalhoty lepí na stehna.
A už jsem tady, na zastávce. Dovnitř do budky nejdu, jsou tam kluci. Radši se schovám pod strom. Za chvíli jde okolo kamarád od sousedů. Pozdravím ho, ale on dělá, že mě nezná. Konečně přijíždí autobus. Sednu si ke kamarádce. Mám ji ráda, protože se všemu směje. Vyprávěla mi, že vymyslela kopací abecedu. Jako třeba dva kopance by byly A, tři kopance B a tak dál až po Z. Tak jsem se smála s ní a zvedlo mi to náladu alespoň o 60 procent. Pak jdeme kolem Billy do školy, většina dětí tam ještě před vyučováním jde třeba pro bagetu nebo prostě pro svačinu.
Ve škole je celkem zmatek. Angličtinářka je asi nemocná, takže máme tři češtiny za sebou. O přestávce za mnou přiběhne kamarádka, že se prý na záchodech maluje nějaká holka a že to musím vidět. Tak tam jdeme spolu očumovat. Připadá mi, že jsme praštěný. Asi jo. Potom je nějaká přednáška o Karlu IV. Docela mě to baví, rozhodně lepší než další čeština. Snažím si z toho alespoň něco zapamatovat, ale spíš je to jedním uchem tam a druhým ven. Pak máme informatiku. Pan profesor vypráví něco o tiskárnách. Mě to teda moc nebere. Radši si stahuju obrázky. Nakonec mi profesor zablokuje počítač. Zraky moje?! Co to je? Nemáte si prohlížet obrázky, ale dávat pozor. Tak radši mlčím.
Pak už zvoní a my jdeme s holkama na oběd. Fronta je zase až za roh. Tak co to dneska bude? Zase čočka. Nechápu, proč je čočka v jídelně vždycky tak kyselá. Sním alespoň párek a vajíčko. Pak si na zahnání největšího hladu koupím croissant a jdeme s holkama do Modeny. Nějaká paní na nás křičí, ať složíme ty kalhoty, co jsme si prohlížely. Tak jsme je složily a šly jsme pryč. Holky nevím kam a já na autobus domů. Jede mi to ve tři a mám vypočítaný, že do tří dvaceti jsem doma. Přemýšlím, málem usnu, a když zvednu hlavu k okýnku, uvědomím si, že už jsem měla dávno vystoupit. Já trubka! Co teď? Jdu za řidičem, jestli by mi nezastavil. Mám štěstí, jenom zakoulel očima a zastavil. Pašáček řidič.
Brácha doma zase prudí. Naschvál si sedne k mému stolu a všechno mi vykramaří. Doma nestačím skoro nic, jen sníst bráchův oblíbenej jogurt. Je na mě pak naštvanej. Za chvíli mi začíná volejbal. Mamka mě tam veze, jenže zabloudíme, protože jsme přejely odbočku, takže přijdu pozdě. Naštěstí tam nebyl trenér, asi byl nemocnej. Místo něj tam byla trenérka a ani se na mě nezlobila. Paráda, zase mám štěstí! Pak už jedeme domů, máme sekanou a koukáme se na Simpsonovy. Je to díl o sušičce a pračce, co skáčou. Pěkně praštěný. Radši jdu spát. Chvíli si čtu, ale jsem dost ospalá, tak přemýšlím, jakej to byl vlastně den? Celkem dobrej, zábavnej, třeba ten zítřek bude ještě zábavnější.
SÁRA PROCHÁZKOVÁ,
11 let, Křesetice u Kutné Hory
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
