Hluk padajících věcí

Juan Gabriel Vásquez

24. 10. 2015

Byl pilot Ricardo Laverde snílek, který si chtěl přilepšit? Kluk zblázněný do létání, nebo mafián? To se vlastně v ceněném kolumbijském románu Hluk padajících věcí od Juana Gabriela Vásqueze (1973) s jistotou nedozvíme. Jeho příběh totiž slouží jako vhled do doby, kdy se lidé příliš snadno zaplétali s nově vznikajícími kartely, a ukazuje, jak drogy rozložily celou generaci. Ale zároveň je jakousi kontemplativní studií o roli náhody v našich životech.

Historie Kolumbie sužované v osmdesátých a devadesátých letech válkou s narkomafiány je vskutku děsivá. „Nemluvím tady o bodnutí nožem ani o účtování mezi překupníčky, ale o násilí, jehož původci jsou kolektivní: stát, kartel, armáda,“ popisuje toto období Vásquez. „Moje generace dospívala současně s růstem násilí a moci drogových mafií – a tyto věci jsou jí společné. Chtěl jsem psát o tom, jak se žije se strachem a co znamená mít nad životem jen zdánlivou kontrolu.“

Zvítězit nad kartely se podařilo až vládě prezidenta Uribeho i díky pomoci USA. Dnes stopy násilí vychládají a zavřená je bizarní zoologická zahrada jednoho z největších mafiánských bossů všech dob Pabla Escobara – vůdce medellínského kartelu, který v roce 1984 navrhoval vládě, že uhradí její zahraniční dluh. Vláda odmítla a vyhlásila kartelu válku. Následovala léta pumových útoků a vražd politiků, policistů i novinářů. V roce 1993 byl Escobar zatčen, ale konflikt trval ještě dalších deset let.

Záhadná kazeta

Mladý právník Antonio Yammara si chodí zahrát kulečník a při hře se seznámí s tichým mužem, o němž jdou zvěsti, že léta strávil ve vězení. Tím mužem je Laverde a po večeru plném drinků se mu chce svěřit, za co byl odsouzen na dvacet let. Antonio nemá náladu, ale o pár dní později už samotáři, který si potřebuje přehrát jakousi záhadnou kazetu, pomůže. Na ulici je však oba těžce postřelí muž jedoucí na skútru. Lavarde umírá, Antonio přežije – nicméně posttraumatický šok se nedá vypudit.

Antonio není schopen zbavit se strachu, prášků ani záchvatů pláče. A především pocitu, že není dál schopen řídit svůj život, že definitivní vládu nad ním převzala náhoda. Naději mu přinese až setkání s Laverdeho dcerou Mayou. On i tato svérázná chovatelka včel se chtějí dozvědět, kdo vlastně propuštěný vězeň byl, a začnou skládat jeho život na základě Mayiných vzpomínek a dopisů její matky. Američanka Elen Frittsová se měla se svým mužem setkat po jeho propuštění v Bogotě, ale její letadlo se zřítilo a zbyla jen ona nahrávka z černé skříňky, kterou si Laverde opatřil.

Dcera si ji přehrává dokola a snaží se vzpomenout si na každý detail týkající se rodičů. Když pak Antonio a Maya po pročítání dopisů, účtenek, telegramů a prohlížení fotek společně navštíví rozpadající se zoologickou zahradu mafiána Escobara, kam se oba jako děti před lety tajně podívali, něco se v jejich životech konečně uzavře.

Juan Gabriel Vásquez, jehož si hýčká literární kritika i čtenáři, je rovněž právník. Žil dlouhá léta ve Francii a v Barceloně. V poslední době opět tvoří v Kolumbii. „Konečně jsem se zbavil napětí, když někdo přišel jen o deset minut později na schůzku. Přestal jsem žít se strachem,“ řekl autor poté, co získal před čtyřmi lety za Hluk padajících věcí hispánskou literární cenu Alfaguara.

Současná kolumbijská literatura je dnes nejen díky němu jednou z nejzajímavějších v latinskoamerickém regionu. Autoři jako Evelio Rosero nebo Sergio Álvarez se stejně jako Vásquez distancují od dědictví nejslavnějšího předchůdce Gabriela Garcíi Márqueze. Sám Vásquez říká, že nechce Latinskou Ameriku ukazovat jako magický kontinent, snaží se vykreslit nedávné dějiny mnohem střízlivěji; zároveň se chce historii dostat pod kůži velmi osobním způsobem.

Klidnýma očima

Jeho stylisticky vytříbená kniha není naturalistickým popisem násilí, guerillových bojů a únosů; i Laverdeho vražda je tak nějak obyčejná. Vásquezovi jde spíš o mapování léčby a zahlazování jizev po období kruté války, v níž byli civilisté rukojmími. Meditativní pasáže pak přemítají o tom, nakolik má náhoda vliv na řetězení událostí, které vedou k tragédiím. Symbolického významu tu nabývá i samo létání a město Bogotá. Tón vyprávění je klidný, až lakonický, přesto je čtenář stále hnán i touhou se o Lavardem něco dozvědět. To mu splní retrospektivní dopisy, jež slouží jako výlet do sedmdesátých let, kdy se ještě Latinská Amerika nepotýkala s násilím pocházejícím z obchodu s drogami.

Postavy mají zároveň reálný základ, i proto jsou tak uvěřitelné a čtenář s nimi od první chvíle může sympatizovat. Zejména s jejich iluzemi, že k blahobytu nebo alespoň slušnému živobytí se dá dospět jednoduše – převézt letadlem pár pytlů s marihuanou a později i něco silnějšího. A pak toho člověk nechá a bude žít s dcerou a manželkou v klidu, na farmě s bazénem.

Tak nějak se v Kolumbii začal rozmáhat drogový byznys: chudí vesničané pěstovali na svých políčkách marihuanu, pak to byla koka, a nakonec se země dostala do spirály násilí, na pokraj občanské války mezi kartely a vládou. Drogové mafie nezmizely, jen se přesunuly; ničí Mexiko, roztahují se ve Venezuele a v Bolívii. Ale v kolumbijském hlavním městě se dnes podle místních žije o poznání bezpečněji. Generace Vásquezových vrstevníků se tak učí, že nemusí mít jen obavy. A může se na příběh své země podívat klidnýma očima.

Antonio Yammara si z něj (možná paradoxně) odnese smířlivou naději. Tuší, že Laverde, kvůli kterému málem umřel, byl dobrodruh. Až dopisy jeho ženy mu však objasní pohnutky a sny předchozí generace. Nakonec se tak dokáže zbavit „zhoubné iluze, že máme všechno ve své moci“ - a přijmout, že stejně jako ho neminula kulka určená možná někomu jinému, nemusí ho minout ani lepší život beze strachu.

Autorka je spisovatelka.