Tommy Tallarico
Tommy Tallarico • Autor: Joseph Escamilla

Video Games Live
Video Games Live • Autor: Mark Glaviano

Když dospíval, doprovázelo počítačové hry primitivní pípání – a profese, v níž patří ke komerční špičce, nejenže neexistovala, ale nikomu se o ní ani nesnilo. Dnes má skladatel a kytarista Tommy Tallarico zápis v Guinnessově knize rekordů za to, že v průběhu posledních dvaceti let napsal hudbu k téměř třem stovkám her. A nezůstal jen u skládání. Neúnavný propagátor videoher coby svébytného umění stvořil před deseti lety monstrózní koncertní show Video Games Live, která nabízí výběr nejpopulárnější herní hudby v podání symfonického orchestru, rockové sestavy a za podpory přesně synchronizovaných projekcí a světelného parku.

Spektakulární Video Games Live, jež se za doprovodu Českého národního symfonického orchestru odehrají v úterý 23. června v pražském sále Forum Karlín, se postupně staly nepřehlédnutelným fenoménem. Tallarico natočil čtyři alba, kde znějí notorické melodie z her jako Super Mario, World of Warcraft nebo Street Fighter II, a odehrál také stovky koncertů po celém světě: na čínskou premiéru dokonce přišlo ohromujících sto tisíc návštěvníků.

To vše jen dokresluje skutečnost, že herní průmysl je aktuálně tou nejdynamičtěji se rozvíjející oblastí showbyznysu. Poptávka po nových hrách daleko převyšuje zájem o populární hudbu či filmové trháky. Pro srovnání v USA loni tržby v kinech překročily něco málo přes deset miliard dolarů, her se prodalo za patnáct miliard. A odhady konstatují, že globální tržby za hry dosáhnou v letošním roce sumy devadesát miliard dolarů.

Takový boom nabízí příležitosti i pro skladatele a kromě specializovaných autorů jich využívají také muzikanti z nezávislých kapel. S hudbou se v počítačových hrách totiž nakládá jiným způsobem než ve filmu a mívá i prominentnější postavení. Ostatně proto Tallarico často opakuje poněkud přepálený bonmot: „Kdyby dnes žil Beethoven, psal by hudbu ke hrám. Nebyl by filmový skladatel. Nepřizpůsoboval by se režisérům a producentům a rozhodně by nechtěl, aby jeho hudba hrála jen v pozadí, zatímco herci pronášejí dialogy.“

Skladatelé hudby k počítačovým hrám jsou novodobí hrdinové, jejichž věhlas se pomalu začíná blížit těm filmovým. Cesta od onoho počátečního digitálního pípání k takové suverenitě a možnostem však nebyla snadná.

Šťastné tričko

V dětství měl jen dvě vášně. Rokenrol který zněl v domácnosti od rána do večera, ostatně i proto, že Tallaricův starší bratranec není nikdo jiný než zpěvák Steven Tyler z Aerosmith. Ta druhá posedlost byly videohry, u nichž na sklonku sedmdesátých let proseděl každou volnou chvíli. Zapisoval si dosažená skóre, kreslil si na papír vlastní alternativní levely, dokonce se pokoušel programovat. Pro svou budoucí kariéru si ale hýčkal iluzi, že se prosadí jako muzikant – a s tou si také ve svých jednadvaceti sbalil do auta klávesy, počítač, čtyři trička, jedny džíny a vydal se do Los Angeles.

Neznal tu nikoho, ovšem hned po příjezdu našel v novinách inzerát na místo prodavače v obchodě s hudebními nástroji. Na první den v nové práci si vybral jedno ze svých triček – s logem oblíbené herní konzole TurboGrafx-16. Toho si okamžitě všiml Tallaricův první zákazník.

Dali se do řeči a vyklubal se z něj důležitý člověk, který měl na starosti rozjezd nového herního studia v rámci mediální skupiny Virgin. A Tallaricovi okamžitě nabídl džob: bude z něj testovací hráč nových výrobků. „Pane jo, Kalifornie je vážně místo splněných snů,“ pomyslel si tehdy Tallarico, jemuž se během pouhých tří dnů v Los Angeles otevřely dveře ke všemu, po čem toužil. Záhy se totiž začal v nové branži prosazovat i coby hudebník.

Psát hudbu pro počítačovou hru se tehdy rovnalo buď programovat, popřípadě klikat myší noty, ale to Tallarico odmítal. V rozhovoru pro AV Club podotýká: „Jak chcete myší naklikat blues? To je nemožné.“ Vymohl si proto na programátorech, aby mu vytvořili platformu, díky níž zapojil svoje MIDI klávesy přímo do herního systému. Rázem získal technologický náskok: mohl hrát na klávesy a okamžitě slyšel, jaké zvuky to ve hře dělá.

První příležitostí byla v roce 1992 práce na dnes kultovní hře Prince of Persia, již Virgin dělali pro Nintendo. Dobová zvyklost tehdy velela složit pro každý z levelů zhruba minutu hudby, která pak běží dokola ve smyčce. Tallarico ale přišel za programátory s dalším nápadem: „Proč to musí být takhle? Proč třeba nějaká jiná hudba nezačne hrát, když hrdina tasí meč nebo když umře?“

Hudba v počítačových hrách začala v devadesátých letech probouzet a prohlubovat hráčské emoce. Bylo to možné i proto, že s nástupem CD-ROM a DVD nosičů si tvůrci her už nemuseli tak úzkostlivě hlídat místo na data a hudba postupně začala mít stejný prostor i velkolepou orchestraci jako ve filmech. S tím rozdílem, že ve filmu vše kontroluje režisér a ví, kolik má v dané scéně na muziku času. U hry však nikdy není jisté, zda hráč proběhne levelem rychle, nebo se bude dlouhé minuty trápit.

Tvůrci na to reagovali mimo jiné interaktivním hudebním systém iMuse, který vnesl do her hudbu otevřené formy (algoritmům podřízené techniky, s níž si ve své době různým způsobem pohrávali skladatelé Karlheinz Stockhausen, Steve Reich či Brian Eno). Na rozdíl od sofistikovaných děl zmíněných průkopníků to v počítačových hrách znamenalo, že hudba získala možnost reagovat na to, jak si hráč vede. V reálu třeba tak, že když nepříteli začne ubývat energie a blíží se vítězství, program vydá pokyn a nastoupí fanfáry.

Dnes jde o běžně uplatňovanou praxi, nicméně Tallarico se  jí vyhýbá – když to jde. „Vypadalo to jako úžasný koncept. Ale když to člověk použil, znělo to strašně,“ tvrdí a při skládání preferuje strukturované kusy. Právě ty – jako hudba pro Earthworm Jim, Tony Hawk’s Pro Skater, Advent Rising nebo série Mortal Kombat a Pac Man – ho v průběhu devadesátých a začátkem nultých let nejvíc proslavily. Přesto měl pocit, že jeho profese stále není dostatečně uznávaná.

Okusit adrenalin

„Zbláznil ses? Budeš rád, když ti tam přijde aspoň pět set lidí,“ zrazovali prý přátelé Tallarica, když se po třech letech příprav rozhodl v roce 2005 premiérově předvést svou show Video Games Live v obřím amfiteátru Hollywood Bowl. Přišlo jich jedenáct tisíc a Tallarico s Video Games Live od té doby sjezdil takřka celý svět a do repertoáru nastudoval zhruba sto dvacet pět melodií různých autorů své branže.

Pokud jde o nečekanou popularitu tohoto na první pohled bizarního spojení symfonického orchestru s hudbou z herních konzolí, skeptici podcenili hned několik faktorů. V roce 2005 už vyrostla druhá generace hráčů – a jak každoročně potvrzují statistiky, hraní není výsadou nedospělých teenagerů. Naopak, je to aktivita, z níž se nevyrůstá, a hráčů stále přibývá. Průměrný věk ve Spojených státech činí třicet jedna let, a čtyřicet procent se jich dokonce nachází v kategorii nad šestatřicet let.

Hudba z počítačové hry má navíc daleko větší šanci zažrat se posluchači do hlavy, protože je jí při opětovném hraní znovu a znovu vystavován. Bez nadsázky vybuzuje adrenalin a žene tep srdce. Existují četné výzkumy, které potvrzují, že ti, kdo hrají se zapnutou hudbou a zvukovými efekty, jsou do děje více vtažení a mají měřitelně silnější fyziologické reakce včetně hladiny stresu.

To je zcela jiný typ poslechu, než poskytuje pasivní přehrání cédéčka – a možná nabízí způsob, jakým bude v blízké budoucnosti pop čím dál častěji útočit na naše smysly. Přestože výsledná show Video Games Live působí do velké míry kýčovitě, není divu, že davy fanoušků chtějí tento adrenalin okusit naživo i s bombastickými efekty a mocným zvukem orchestru. Tallarico navíc návštěvníky vybízí, aby odhodili zábrany, přišli místo společenského oděvu převlečení za oblíbené postavy z her a beze všeho během koncertu křičeli a aplaudovali.

Zážitek z toho mohou mít sami muzikanti. Sice rychle pochopí, že znělka ze hry Sonic the Hedgehog nemá kvality Stravinského, přesto při setkání klasicky školených muzikantů s počítačovou hudbou může dojít až k dojemným momentům. Tallarico vzpomíná na okamžik, kdy za ním po jednou z koncertů Video Games Live přišla hráčka na hoboj. Svěřila se mu, že má sedmnáctiletého syna, kterého znovu a znovu zve, aby se někdy přišel podívat, jak hraje. Ale chlapce vážná hudba nikdy nezajímala. Přišel až dnes – a nejen to, vzal s sebou kamarády ze třídy, před nimiž se už týdny vytahoval, že jeho matka bude hrát hudbu z Halo a Final Fantasy. „Jsem ta nejšťastnější matka na světě,“ řekla mu tehdy se slzami v očích. 

Tommy Tallarico (47)

Autor hudby k bezmála třem stovkám počítačových her. Což je skóre, za něž si vysloužil zápis do Guinnessovy knihy rekordů coby nejplodnější skladatel v oboru. Bratranec Stevena Tylera, zpěváka kapely Aerosmith, skládá od roku 1992. V roce 2005 měl premiéru jeho symfonický koncertní program Video Games Live cele věnovaný hudbě z počítačových her. V Praze s ním vystoupí 23. června ve Foru Karlín.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1469

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte