Říká se tomu „největší knižní loupež“ a v poklidném městečku Křtiny na pokraji Moravského krasu ta událost způsobila pořádný rozruch. Kdosi tu ukradl z fary kostela Jména Panny Marie vzácné knihy a teď se občané oficiálně dozvěděli z policejní tiskové konference, že se ke krádeži přiznala obyvatelka Křtin. Státní zástupce chystá žalobu, zlodějce hrozí osm let vězení a občané poutního místa si lámou hlavy s tím, jestli se dá svatokrádež v jejich městě odpustit.
Klíček na polici
Kněz Jan Peňáz v šedých kalhotách a šedé košili s kolárkem cestou do farní kanceláře letmo okem zavadí o obraz Panny Marie zavěšený u schodiště. Prosba vepsaná na papír připíchnutý na zeď u obrazu „Panno mocná bez poskvrnění, vezmi v péči toto stavení“ se dlouho naplňovala, ale loni farář náhle zjistil, že do jeho stavení vstoupil zločin. Když tehdy v zimě hledal dokumenty k varhanům, všiml si, že ve spodní polici chybí zadní řádka knih vázaných v bílé kůži, vzácných teologických spisů, několik století starých.
Přivolaná policie a následné vyšetřování ukázaly, že v zamčené místnosti přístupné jen tomu, komu kněz odemkne, chybí těchto historicky hodnotných teologických knih dvě stě osmdesát a škoda způsobená zlodějem se účetně vyšplhala na tři miliony korun. „Tady jsem měl ten klíč pověšený, aby ho měla paní hospodyňka na očích,“ ukazuje monsignore Peňáz na poličku s hrnky v kuchyni vedle své ložnice a dlouze si to místo prohlíží. „Pořád se sám sebe ptám, jestli jsem ho neměl dát jinam. Ale sem do mé domácnosti nikdo cizí neměl přístup, myslel jsem si, že klíč tu je v bezpečí.“
Záhada zamčeného pokoje se vyřešila loni v dubnu, když policii upozornil na jednu z kradených knih na internetovém aukčním serveru Aukro duchovní z východních Čech, znalec teologické literatury, který měl přehled také o obsahu knihovny ve Křtinách, a odtud už detektivy stopy přes překupníka s knihami zavedly až do patrového domku kousek od vykradené fary. Bydlí v něm šestatřicetiletá paní Jitka, od níž překupník knihy odebíral, a ta se ke všemu přiznala: že knězi v nestřežené chvíli, když mu třeba nesla ochutnat kus dortu, co napekla doma dětem, klíček z poličky vzala. A pak si při pár tajných návštěvách odnesla knihy z knihovny a klíček pohodila na chodbě a předstírala, že ho právě našla.
Krádež knih a pak i to, že je ukradla jedna ze sousedek, vzbudily v městečku pozdvižení, debatují o tom lidé v hospodě, obchodě i před farou, a část viny se teď v soudu ulice snesla také na kněze. Předminulý týden, když policie ženu obvinila, ten ruch ještě zesílil. Od úst k ústům se totiž v osmisethlavém městečku nesou zvěsti, že otec Jan, ten dobrák od kosti, co důvěřuje každému, sám klíče zlodějce půjčil, čímž prokázal svou nezodpovědnost a ohrozil Křtinské a jejich zbožnou historii. Povídání o dobrovolně vydaných klíčích lidé vyprávějí novinářům, kteří to pak píší do článků a tím se pomluva stává sdílenou pravdou.
Pořídila manželovi sovětský samopal, protože se k němu vázala legenda o lásce.
„Spoustu lží už bylo napsáno, nejen s těmi klíči, ale třeba to, že jsem paní zaměstnával jako uklízečku, všechno se to pak obrací proti mně,“ říká Jan Peňáz, „proto už se s novináři nechci bavit. Zahaluji se mlčením.“ Před pár dny televize Prima natočila ve křtinském kostele jednu náhodnou občanku vesnice, jež nemá s krádeží nic společného, a ve večerním zpravodajství ji představila jako pachatelku knižních krádeží. „Nevinná žena zobrazená všem domácnostem země jako zlodějka,“ povzdychne si farář. „Ta má také co odpouštět.“
Důkaz lásky
Z domu na konci ulice kousek od fary vychází tmavovlasá třicátnice v domácím oblečení a vyděšeně se rozhlíží, zda nejsou v dosahu fotoaparáty nebo kamery. „Ukažte ruce,“ vybídne, a až když si ověří, že nečelí skrytému nahrávání, unaveně se posadí na lavičku před domem. „Kradla jsem,“ říká tiše a rozpláče se. Vypráví, jak ji při vyklízecí brigádě na farním „výminku“ napadlo, že by si mohla vzít nějakou knížku po bývalém faráři. A když se pak na inzertním webu zeptala, jestli není náhodou cenná, ozval se jí „takový strašně hodný pán“, že by ji chtěl a bral by i další. Další ukradené knihy mu prodávala zhruba za tisícovku jednu, celkem utržila asi sto padesát tisíc korun. Za ty potom koupila vysněný dárek manželovi: je strážník a také sběratel zbraní a toužil po samopalu.
Paní Jitka našla na internetu inzerát a prodejce jí kromě samopalu Špagin nabídl také historku, která ji nadchla: že ten samopal je z pozůstalosti dívky, do níž se při osvobozování Moravy zamiloval voják z Rudé armády a věnoval jí ho na znamení lásky – jako důkaz, že se pro ni vrátí – a ta dívka pak až do sedmdesáti let čekala, jiného muže nikdy nepřijala, až zemřela a zbyl po ní ten samopal. „Dala jsem za něj přes sto tisíc korun. Ten příběh přesně vyjadřoval, co ke svému muži cítím,“ líčí paní Jitka. Dnes už ví, že ta cena je přemrštěná – za historický samopal se oficiálně platí kolem pěti tisíc korun. A navíc se po domovní prohlídce ukázalo, že samopal byl funkční, s nezatavenou hlavní, a tedy nelegální, takže kromě krádeže je teď jeho majitelka obviněna i z nedovoleného ozbrojování.
Vyprávění, jak by chtěla vrátit čas a jak všeho lituje, že si našla práci na půl úvazku v chráněné dílně (paní Jitka je už léta v invalidním důchodu kvůli psychickým potížím), aby mohla faře posílat patnáct set korun měsíčně jako splátku a výraz pokání, náhle přeruší zoufalý dětský hlas. „Mami, ne! Mami, ne!“ křičí od dveří domu dvanáctiletá dcera paní Jitky, která si všimla, že matka rozmlouvá s někým cizím. Matka ji konejší, dívka se nedá: vyrazí z domu a se zkrouceným obličejem běží tryskem pryč. „Bojí se, že se objevíme někde v novinách a že bude muset do jiné školy,“ vysvětluje paní Jitka, dívá se za mizející dcerkou a znovu se jí koulejí po tváři slzy. „Spolužáci v Křtinách se jí posmívali, že je ze zlodějské rodiny, tak jsme dali děti do jiného města.“
Na nohou ji drží, jak říká, že manžel i jeho rodina se kolem ní semkli, a že farář Peňáz přijal její omluvu: s dojetím vzpomíná, jak na ni pár dní po domovní prohlídce zazvonilo několik farníků spolu s ním, kdosi z nich ji i objal, a vyzvali ji, ať se s nimi jde modlit na kopeček nad kostelem. Jinam než do kostela z domu nevychází, protože těch, kdo na ni pokřikují, ať se odstěhuje, nebo šeptají „podívej, zlodějka“ dost nahlas, aby to slyšela, je prý ve Křtinách daleko víc. „Nakupuju v Brně, snažím se vše napravit a čekám na trest,“ říká s hlavou v dlaních.
Bůh uzdravuje
Na křtinské ulici u otevřené garáže stojí hlouček lidí a debatuje o krádeži a ženě, která ji provedla. „Měli by ji zavřít, až zčerná,“ tvrdí jedna z diskutujících s bazalkou v ruce. „A faráře odvolat. Dal jí klíče od knihovny, je moc důvěřivý.“ Informaci, že nedal, přijímá skupina s nedůvěrou – slyšeli to už od tolika lidí, že to přece musí být pravda. Paní Jitku znají jen letmo, ale vědí, že „je divná“, navíc jí mají za zlé, že „tady bydlí sotva osm let a hraje si na Křtiňačku“. „A dál chodí do kostela, kdo se na to má dívat, a farář ji nechá. Z toho je vidět, že mu Křtiny nepřirostly k srdci,“ říká další debatér, šedovlasý muž. „Vím, že víra velí odpouštět, ale tohle už je moc,“ uzavírá jedna z farnic debatu.
„Taková ta atmosféra ve městě je, tohle si myslí většina lidí, a já je chápu. Měla by se odstěhovat, už kvůli těm dětem,“ říká o chvíli později starosta města František Novotný v restauraci vedle fary. „I já to beru jako útok na podstatu Křtin, kostel, který navrhl sám slavný Santini, tu odjakživa něco znamená. Okrást kostel, to je za mantinelem. Navíc, podívejte, co to přináší – lidé jsou naštvaní i na monsignora, který za to nemůže, Křtiny mají negativní reklamu a nevinná žena byla v televizi jako zlodějka.“
Ta nevinná žena je jednou z mála místních zastánců paní Jitky. „Bůh uzdravuje nejen nemocné, ale i hříšníky,“ podotýká s úsměvem pohledná třicátnice ve vchodu dveří svého domu. To, že ji v televizi ukázali jako zlodějku, ji sice rozesmutnilo, ale víc než to ji rmoutí chování některých spoluobčanů. „Udělala špatnou věc a bude za to potrestaná, ale lituje toho, neuhýbá před svou vinou, takový člověk se neodmítá. Ti, kdo ji odmítají, sice chodí do kostela, ale skutečně věřící být nemůžou.“ Ona sama má v poslední době s odpouštěním docela honičku. Nejprve její manžel napsal televizi právní přípis, že rodina bude požadovat za lživou zprávu odškodnění. Ale pak se přijel redaktor osobně omluvit, že selhal, když uvěřil bez ověření ctihodným Křtiňanům, kteří ho poslali s kamerou do kostela – že teď tam ta zlodějka bude uklízet. „Soudit se nechceme,“ říká mladá žena s úsměvem, „domluvili jsme se, že pan redaktor obdaruje penězi několik rodin v nouzi.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
