Ivan Klíma: Tak trochu se vyháněli Němci

U příležitosti výročí osvobození Československa odemykáme  rozhovor, který vznikl pro speciál 1945: Rok nula. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a zároveň nás v této době podpořit, staňte se naším předplatitelem:

Se stejnou věcností, s níž píše, mluví o prvním poválečném roce, do nějž vkročil jako čtrnáctiletý terezínský vězeň. V tamním táboře strávil kvůli židovskému původu víc než tři roky. Paleta jeho následujících životních rolí je pestrá: nejpřekládanější současný český autor Ivan Klíma byl student, reportér, přesvědčený i pochybující straník, spisovatel, nakladatelský redaktor a disident. V mnoha jeho románech a povídkách se přímo otiskl jeho život v „šíleném století“, jak pojmenoval své memoáry. Terezín i konec války jsou nejsilnějšími zdroji. Dívá se na ně střízlivě: „Trvá často řadu let, než člověk pochopí, že mezní zážitek sám o sobě ještě neotevírá cestu k moudrosti. Jsou také mnozí, kteří to nepochopí nikdy,“ píše ve svých pamětech. Rozhovor odemykáme u příležitosti konce druhé světové války.

Kdy přesně pro vás skončila válka?

Že je opravdu konec, to jsem si uvědomil, když k nám někdo běžel a křičel: „Rusové jsou tady!“ To znamenalo, že Němci jsou pryč. Už předtím se povídalo, že esesmani utekli, takže jsme byli jaksi bez dozoru. Četníci se totiž taky sebrali a odešli. Terezín byl úplně volný. Hned potom úřady – myslím, že už české – vyhlásily karanténu. U brány stál takový jeden sovětský vojáček, ale po tom, čím si asi prošel, mu to bylo úplně jedno. Tak jsme tou bránou prošli a byli jsme venku.