Kultura Knihy

Policie

Desátým románem završuje Jo Nesbo službu komisaře Harryho Holea

Jo Nesbø: Policie
Jo Nesbø: Policie • Autor: Kniha Zlín

Uplynulo už mnoho vody od doby, kdy v roce 1997 norský detektiv zahajoval v románu Netopýr kariéru coby součást osobní terapie svého stvořitele, unaveného rockera a bývalého finančního analytika Joa Nesbøa. Vysoký kriminalista si postupně získal identitu, která ho sice sbližovala s depresivními a posedlými severskými kolegy, ale zároveň mu autor s každým románem propůjčoval stále osobitější vypravěčský styl, jenž z „harryholeovek“ v první dekádě nového milénia udělal atraktivní zboží.

Reklama
Reklama

Zatímco tradiční proud severské krimi spoléhal na robustní románové vypravěčství či štědrý společenský a geopolitický přesah i detailní kronikářský záznam života hlavní postavy (Stieg Larsson, Henning Mankell), Nesbø piloval svůj dynamický, úsečný a akční styl, který z jeho vrcholných románů Spasitel či Sněhulák udělal blockbustery skandinávské krimi.

Knihy plné zvratů, brilantně vypointovaných kapitol a překvapivých změn perspektivy měly na jednu stranu kvality dravých filmových thrillerů, na druhou stranu čtenáře mátly prostředky čistě literárními. Snad proto si dosud žádný filmař na žádný román ze série netroufl. Pátrání Harryho Holea po výstředních násilnících je možná atraktivně rytmizované jako thriller nebo rockový song, ale těžiště atraktivity leží v pečlivé práci s nespolehlivým vypravěčem, rafinovaně podsouvanými hypotézami a skrývanou identitou jednajících postav.

Do říše sci-fi

„Hollywoodizace“ textů bohužel nevedla jen k umocnění čtenářských zážitků, ale v předposledních románech LevhartPřízrak i k částečné ztrátě autocenzury. Nor podobně jako řada kolegů vždy miloval překombinované pointy, ale snaha ohromovat za každou cenu zvraty, novými lokacemi i nezničitelností hlavní postavy vedla až k tomu, že Harry Hole začal směřovat kamsi do říše super hrdinské sci-fi. Z románů se pomalu vytrácel polidšťující souboj s démony alkoholu a obsesemi vyšetřováním, které zjizveného obra vždy zatáhly na pokraj destrukce – sebe i svých blízkých.

Policie završující celý cyklus je svým způsobem návratem ke kořenům série. Opět se v ní objevuje osvědčený model pátrání po sériovém vrahovi, který si libuje v pečlivě aranžovaných zločinech. Zneklidňující brutalita je tentokrát namířena přímo proti členům policejního sboru a vychází z nevyřešených vražd v minulosti. Nesbø zprvu trochu nezvykle staví Harryho Holea na vedlejší kolej, což má pro román vskutku ozdravný efekt.

Více prostoru dostávají Harryho kolegové, kteří se musí spojit ve chvíli, kdy pátrání uvízne na mrtvém bodě. Hole v první části románu funguje jako hitchcockovský McGuffin – osoba, o níž se mluví a která motivuje jednání ostatních, ale sama není v ději aktivně přítomna. Namísto upevňování titánské legendy vyšetřovatele, který v předposledním Přízraku stále více připomínal Terminátora, se Jo Nesbø věnuje tomu, co mu šlo vždy nejlíp. Budování složitého příběhu, v němž s analytickou precizností využívá čtenářskou náchylnost věřit jednoduchým hypotézám.

Znamenitý román nemusí znamenat Holeův konec.

Tweetni to

Policie podobně jako nejlepší autorovy romány evokuje zrcadlové bludiště. Ve chvíli, kdy vás Nesbø přiměje uvěřit, že odraz je skutečností, obvykle následuje překvapivý náraz na sklo a hledání nové cesty. Po devíti románech se pochopitelně dostavuje jistá ostražitost, ale eskamotérské triky se záměnami postav a nespolehlivostí subjektivního vypravěče stále fungují. Nesbø už možná nikdy nedosáhne tak strhující kadence jako ve Spasiteli, ani nedokáže napětí vyšponovat do hororových obrátek jako v případě Sněhuláka, ale pátrání po „řezníkovi policistů“ je pořád natolik solidně vystavěné a zauzlené, aby udrželo pozornost až do posledního radikálního zvratu.

Policie jako finále ságy pochopitelně završuje i zásadní linie Harryho detektivní kariéry, především pak boj s korupcí přímo uvnitř sboru. Motivy špatného svědomí, nepřijatelných kompromisů a temných stránek duše, které „apoštoly spravedlnosti“ svádějí na morální scestí, patří pevně do Nesbøova světa i do kánonu skandinávské krimi. Sice nejsou tak kronikářsky košaté a kontextuálně bohaté jako třeba v případě wallanderovského cyklu zmíněného Henninga Mankella, ale jejich přímočarost v ničem nepřipomíná snaživé padělky temné severské detektivky z dílny pseudonymního Larse Keplera.

Romance lidstva

Nesbø zbudoval „harryholeovské“ univerzum na prostých psychologických základech, které ve svých nejlepších chvílích dokáže plně vytěžit. A román Policie po čase opět takovou chvíli představuje. Autor připomíná skořápkáře, který umí ze svého „kunčofta“ vymámit prostými triky maximální emocionální kapitál. Některé zvraty sice hraničí s vydíráním, ale struktura pátrání a pavučina podezřelých je utkána tak poctivě, že výhrady lze v klidu spolknout. Galerie poznamenaných policistů, které práce pro sbor dohnala na hranu možností, i rep ertoár temných příběhů ze služby generují dostatek falešných stop i typickou skandinávskou depresi; z vnitřních démonů, kteří se derou na povrch, i ze společnosti, jejíž úhledná fasáda praská.

Blahobytné a spořádané Norsko se v Nesbøově podání jeví jako země prolezlá bujícím chaosem a zhoubnou brutalitou. Bez znalosti kontextu by člověk podle míry korupce a počtu vražd mohl usoudit, že je děj zasazený kamsi do Latinské Ameriky. I poklidné Oslo Nesbø s rozkoší popisuje jako město ležící na okraji spící sopky. Předzvěst rozkladu a kritiku zpovykané pokrytecké společnosti nalezneme nejen v jeho románech, ale třeba i v tolik populárních „scandinoir“ televizních seriálech (Zločin,Most). Zatímco Nesbøův dánský kolega Jussi-Adler Olsen dovede ve svých případech oddělení Q do podobných kulis propašovat i citelný nadhled a smysl pro humor, Harry Hole jako by chtěl celou svou šestnáctiletou vyšetřovatelskou anabází ilustrovat Chestertonovu definici detektivky: „Romance policejního sboru je romancí lidstva jako celku. Zakládá se na faktu, že sama morálka je tím nejtemnějším a nejtroufalejším spiknutím.“

Nesbø k této staré pravdě ordinuje koňskou porci adrenalinu a doširoka otevřený konec, který naznačí, že ani znamenitá Policie nemusí nutně znamenat konec kariéry detektiva, pro kterého je „policejní romance“ tou nejničivější drogou.

Autor je literární vědec.

Jo Nesbø: Policie
Přeložila Kateřina Krištůfková, Kniha Zlín, 609 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte