Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Fokus

Držte se a hodně štěstí

Zpráva z obleženého města, které rozhodne ukrajinsko-ruskou válku

19 UKRAJINA foto profimedia 0202584950
19 UKRAJINA foto profimedia 0202584950 • Autor: Profimedia.cz

První bomba spadla na Doněck v jasném a horkém poledni 29. července. Jekatěrina Zinovlevová (42) šla v letním dni do práce pěšky. Výbuch vzdálený několik bloků roztřásl okna a na ni se sneslo krupobití omítky z okolních zdí. Zdravotní sestra si z ramen setřela bílý prach a s mírným zaváháním pokračovala v chůzi. Tuhle chvíli očekávala paní Zinovlevová celé týdny. Rebely už pět měsíců obsazené milionové město do té doby opustila polovina obyvatel. Napjatě sledované zprávy hlásily boje pořád blíž a blíž. Takže paní Jekatěrina se bála nejhoršího, a zároveň v něj nevěřila. Když teď válka skutečně vstoupila až do Doněcku – výbuch roztrhal městského zahradníka –, automaticky jí proběhlo hlavou jen to, že běžet k místu neštěstí nemá cenu, protože sanitky tam budou určitě dřív. S tou myšlenkou vykročila dál, aby byla včas v porodnici, kde pracuje.


Plně jí všechno došlo až tam. Nikdo nemluvil o ničem jiném. „Jak zvládneme žít s tím, že odteď nás kdykoli může zabít jedna špatně zamířená střela?“ vzpomíná paní Zinovlevová na jedinou věc, nad kterou přemýšlela.

Měsíc poté stojí před porodnicí a už ví, že se to zvládnout dá. Odbarvená blondýna v bílo-modré uniformě tráví každou volnou chvíli na nemocničním dvoře. Střídají se tu s kolegyněmi, kouří a pijí studený čaj. Je tu dobře slyšet. I během našeho rozhovoru k porodnici bez ustání doléhají pravidelné, tupé, tlumené rány. Zní jako vzdálená bouřka nebo mořský příboj. Nikoho z lékařů ani pacientek slunících se tu v krásném letním dni to nevzrušuje. Znamená to, že dělostřelecké granáty dopadají daleko, na druhou stranu města.

Přinejmenším jednou do týdne ale přijde jiný zvuk. Ostrý, pronikavý, a jeho ozvěna přelétne nad nemocnicí tam a zpět. Exploze není dál než dva kilometry. Ještě se to nestalo, ale další střela může dopadnout přímo sem. Když se zlověstný zvuk zopakuje, lékaři a sestry horečně stěhují jedenáct matek s dětmi do sklepa, kde vzniklo improvizované lůžkové oddělení. Nad zemí zůstávají dvě sestry a lékař, se šesti nedonošenými dětmi, které by bez dýchacích přístrojů nepřežily cestu o dvě patra níž. Na paní Zinovlevovou vyšla povrchová služba už dvakrát. „Je to moje práce. Bombě neuhnete. Není to ve vaší moci. Nemá smysl se bát,“ říká.

Smysl má odjet. Velká většina jejích kolegů a kolegyň to udělala, ze sta jich tu zůstalo devatenáct. Nezazlívá jim to, sama nemá, kam a za kým by jela, celá její rodina je tady v Doněcku. To platí o drtivé většině těch, kdo zůstali. A že jich není moc, právě teď nevadí – v Městské porodnici číslo 3 beztak není mnoho práce. Loni se tu v srpnu narodilo dvě stě padesát dětí, letos dvacet tři. Po čtyřech týdnech bombardování a bojů na okrajích města zůstala v Doněcku už jen asi desetina jeho obyvatel.

Jekatěrina Zinovlevová jde ve tři hodiny odpoledne z práce po prázdném šestiproudovém Iljičově prospektu na trolejbusovou zastávku. „Na život v téhle naší válce jsem si zvykla rychle. Občas si ale naplno uvědomíte, že další den se může stát cokoli. A to naprosto cokoli, což je skoro k nevydržení,“ líčí, než nastoupí do svého spoje. Dřív se jen stěží vměstnávala do prostoru u dveří, teď jede ve vozidle pouze řidič a tři pasažéři. Vzduch plní kouř ze vzdáleného požáru a trolejbus jede osamoceně směrem k mrakodrapům v doněckém centru.

Rusové jsou zde

Obléhání Doněcku mělo ukončit válku na východě Ukrajiny. Metropole Donbasu, jak se okolní kraj nazývá, byla posledním velkým městem, které bylo plně pod kontrolou tamních proruských separatistů. Ti ale v posledním měsíci citelně ztráceli půdu pod nohama a prakticky na celém ukrajinském jihovýchodě se ocitli v defenzivě. Naopak ukrajinská armáda byla na postupu a ještě před několika dny se zdálo, že konec protikyjevské rebelie je jen otázkou času.

V poslední srpnový čtvrtek se však definitivně potvrdilo to, z čeho kyjevská vláda obviňovala Rusko v posledních dnech. V Novoazovsku, městečku v jihovýchodním cípu Ukrajiny, se z ničeho nic objevily povstalecké jednotky – či lépe řečeno jednotky vypadající jako povstalecké – a město ovládly. Při pohledu na mapu a na situaci na bojišti je zjevné, že tajemná tisícovka vojáků musela vstoupit na ukrajinské území z Ruska.

Ruští vojáci mají z Novoazovsku snadný přístup ke strategicky důležité Mariupoli. Pokud by ji dobyli, znamenalo by to zásadní zlom nejen v bitvě o Doněck, ale v celém ukrajinském ozbrojeném konfliktu.

Z Mariupole vede jedna ze dvou hlavních doněckých přístupových cest –jen po nich je možné, s rizikem a obtížemi, z metropole odejít či do ní vstoupit. Půlmilionový přístav, vzdálený sto kilometrů na jih od Doněcku, byl až donedávna jedním z center protikyjevského povstání. V polovině června ho ukrajinská armáda s konečnou platností dobyla. Málokde je vidět nové ukrajinské sebevědomí lépe než tady. V dubnu se dezorientovaní ukrajinští vojáci zabarikádovali na zdejší vojenské základně, aby zachránili techniku i sebe samé před útokem nepočetného proruského davu. Dnes je město pomalované v modro-žlutých barvách, ze zpětných zrcátek aut tu malé ukrajinské vlaječky visí častěji než kdy jindy. Všechno dokreslují ohromné úřední billboardy, které přesvědčují kolemjdoucí, že „Mariupol je Ukrajina“ a „Ukrajincem je člověk napořád“.

19 UKRAJINA foto profimedia 0201334733
19 UKRAJINA foto profimedia 0201334733 • Autor: Profimedia.cz

Na mnoho takových plakátů sice někdo mrštil lahvičku červeného inkoustu či stejnou barvou napsal „vrazi“, jiný než inkoustový protest však město už dva měsíce nezažilo. Ne všichni ovšem ukrajinské vítězství v Mariupoli vítají. Jak draze bylo zaplacené, je vidět na budově radnice. Vzbouřence, kteří se v ní opevnili, se podařilo vytlačit až po tuhém boji. Na chodníku jsou krvavé skvrny, jež se dosud nepodařilo smýt. Nad nevzhlednou panelovou kostkou teď vlaje ukrajinská vlajka, ale z administrativního centra města zbylo pouze torzo. Do přilehlého parku zírají rozbitá okna, kterými je vidět spoušť, zčernalé zdi a kovový nábytek zkroucený žárem požáru.

Kdo překročí severní hranici Mariupole směrem na Doněck, poprvé se skutečně dotkne války. Městský ruch nahradí nekonečné kolony vojenských aut a těžké techniky. Stovky ukrajinských vojáků posedávají v horku u krajnice nebo s cigaretou v koutku úst nakládají na přívěsy minometů třímetrové dělostřelecké rakety.

Cestu mezi oběma městy ohraničuje na každé straně checkpoint – u Mariupole ukrajinský, u Doněckuseparatistický. Obě kontroly jsoupodezíravé, zdvořilé a velmi důkladné. Stokilometrový pruh silnicelemují zkroucené stožáry vysokého napětí, černé krátery i rozbité domy méně šťastných obyvatel zóny nikoho. Pár odvážlivců se pokouší prodávat na krajnici tykve a dýně. Je to ale těžká práce. Silnice je polovinu každého dne kvůli těžkému bombardování neprůjezdná, a i za křehkého příměří dopoledních hodin se ji všechna auta snaží projet, jak nejrychleji to jde.

Je libo čokoládu?

Alexej Kulovik si pyšně prohlíží trávník před sebou. Dnes, jako každé ráno, odvedl městský zahradník dobrou práci. On a desítky jeho kolegů se starají o to, aby byla tráva dokonale zastřižená. Vylidněnému centru města dodávají pruhy opečované zeleně život a zdání normality. Stejně jako zdravotní sestra Zinovlevová i Kulovik je zaměstnanec města, tedy státu. Stejně jako ona také on nedostal od června plat. A stejně jako ona i on si klade stejnou řečnickou otázku. „Mám sedět doma a nedělat nic? To bych se zbláznil,“ říká. Benzin do sekačky dostává v centrále ozbrojenců, teď vládnoucích městu, a víc k práci nepotřebuje. Také tam někdy dostane pár desítek hřiven, jež stačí na malý nákup, nebo místo peněz fasuje rovnou naturálie: těstoviny, mouku či cukr.

19 UKRAJINA foto profimedia 0203344066
19 UKRAJINA foto profimedia 0203344066 • Autor: Profimedia.cz

Peníze a zboží, které by za ně bylo možné koupit, jsou v Doněcku čím dál větší problém. Lidé denně stojí frontu před pobočkami bank, ale je to marné. Fyzické peníze tam nejsou. Některé bankomaty sice ještě fungují, jejich počet se však každý den snižuje a kdo nemá platební kartu – což drtivá většina starších lidí nemá –, musí doufat, že mu zásoby hotovosti vystačí. Je ještě možné peníze do města dovézt zvenčí. Tak ochotné kontakty má však málokdo.

S výjimkou lékáren jsou ve většině obchodů beztak zatažené rolety. Pouliční stánky prakticky všechny, malé samoobsluhy ne. Jejich regály jsou ovšem prázdné, stejně jako se tenčí zásoby léků. Hojnost panuje jen v několika velkých otevřených hypermarketech. Na první pohled to tu působí, jako by se mimo klimatizovaný ráj zboží nic nedělo. „Sklady máme tady v Doněcku. Tak proto,“ vysvětluje širokou nabídku manažer dobře zásobeného supermarketu Amstor. Sklady ale nejsou bezedné. Sehnat čerstvé mléko začíná být umění, stejně jako zeleninu a ovoce, které nejsou shnilé. Doněck se mění v ráj sladkostí, těstovin a brambor.

Brambory, červená řepa a mouka jsou klíčem k přežití i pro Alexeje Kulovika. V předtuše zlých časů si s manželkou udělal zásoby, voda z vodovodu je i přes několik zásahů potrubí granátem dosud nezkažená, a příštích několika týdnů se nebojí.

Bát se je však třeba chodit po setmění ulicemi. Centrum města je relativně bezpečné, za jeho hranicemi to však neplatí. Každou noc je slyšet střelbu ze samopalů, a nikdy není jasné, jde-li o boj, nebo o pouliční zločin. Separatisté dobře vědí, že obstarat chod města je pro jejich úspěch mezi zbylými obyvateli klíčové. Zavedli vojenské tresty, nejčastěji zastřelením, nejen za obligátní „špionáž“ – což v překladu znamená prakticky za cokoli, co se rebelům nezdá –, ale i za rabování a loupeže. Každé ráno před guvernérskou budovou, která téměř půl roku slouží jako jejich centrála, muži ve vojenských mundúrech trpělivě poslouchají stížnosti lidí, jimž noční výbuchy poškodily přívod plynu či elektřiny. Jediní dosud placení městští pracovníci, plynaři a elektrikáři, denně vyjíždějí k poruchám. Plyn a proud proto v celém městě fungují.

Přesto je vstup do Doněcku pro nepřipraveného návštěvníka bránou do přízračného světa. Město je prázdné. Po širokých bulvárech se pohybují pouze ojedinělá osobní auta a chodci. Největší provoz obstarávají džípy ozbrojenců, kteří z centra spěchají na okraj města, k bojům. Všudypřítomné modro-žluté barvy Ukrajiny nahrazuje černá, rudá a modrá trikolora Doněcké lidové republiky. Billboardy v ulicích, které dřív inzerovaly notebooky a nábytek, dnes lákají dobrovolníkydo boje za novou vlast. Od jedenácti večer platí zákaz vycházení. Poslední okna zhasnou, na ulicích zůstávají jen hlídky ozbrojenců a psi.

Cesta ven

„Proboha, ať tomu aspoň neříkají ‚protiteroristická operace‘. Vždyť to, co tu ukrajinská armáda dělá, je válka proti východním Ukrajincům.“ Pětadvacetiletý lékárník Andrej stojí na prahu svého obchodu a sleduje scénu před sebou. Před chvílí sem na prostranství před obchodním centrem dopadl granát a zasáhl auto, jehož řidič byl na místě mrtvý. Kolem vraku stojí mladíci se samopaly, prostranstvím se nese pach spáleného plastu a masa, hasiči musí čekat opodál. Houstnoucí hlouček, směřující za ranními nákupy, pak sleduje, jak se vojáci marně snaží oddělit tělo od čalounění, dvě ženy omdlí. Nemálo zpráv o obětech, které separatisté každé ráno zveřejňují, je buď nepravdivých, nebo nedoložitelných, taktika ukrajinské armády jim ovšem práci ulehčuje.

Andrej není donbaský vlastenec, sloužil v ukrajinské armádě jako lékař, sám o sobě mluví jako o Ukrajinci. „Už naší armádě nevěřím,“ podotýká, „ozbrojenci si stavějí základny blízko nemocnic a mezi domy, to tu všichni víme. Ale tohle ostřelování nedává žádný smysl. Žádný. Čeho chtějí dosáhnout, když jednou za den omylem trefí obchod nebo náměstí? Ničeho zatím nedosáhli. Je to vojensky i lidsky úplně zbytečné,“ mávne znechuceně rukou.

Ještě před dvěma měsíci většina lidí v Doněcku k „deenerovcům“, jak se tu příslušníkům Doněcké lidové republiky říká, žádné sympatie nepociťovala. S jejich požadavky – tedy se samostatností, či rovnou s připojením k Rusku – podle tehdejších průzkumů nesouhlasila. I když se v jeho centru rozbíhala ozbrojená vzpoura, město až donedávna žilo svým, s rebely nesouvisejícím životem. Dnes je to jiné. Ozbrojenci jsou příčinou jejich neštěstí, ovšem utrpení a zásahy vnitřku města, jak jsou místní přesvědčeni, působí s velkou pravděpodobností armádní střely. V téhle situaci jsou separatisté ti, kdo organizují opravy potrubí a lijí benzin do nádrží sanitek. K ukrajinským vojákům cítí převážně nedůvěru, či přímo strach. „Držte se. Hodně štěstí,“ říká Andrej dnes zdaleka nejčastější pozdrav i rozloučení zákazníkovi, který si odnáší jednu z posledních krabiček aspirinu.

Ostřelování doněckého centra bylo v noci na čtvrtek obzvlášť silné, a ve čtvrtek odpoledne je autobusové nádraží plné lidí žmoulajících lístek na cestu pryč odtud. Stařičká dodávka se sedmnácti sedačkami je přeplněná plastovými kufry, plastovými cestovními taškami a lidmi. Šedesátiletý Mikolaj povolil a odjíždí za dcerou. Tříčlenná rodina Petrovských míří do Kyjeva, kde pětatřicetiletý Michajl s jistotou najde práci, je programátor. Pětačtyřicetiletá Anna Nikolajevna neví, kam jede, prostě jede pryč.

Autobus vyráží na západ k Záporoží. Po půl hodině cesty a dvou kontrolách řidič autobusu rychle zabočuje na lesní cestu. Západní strana města je většinou bezpečná, ale i sem někdy dopadají šrapnely. Jako třeba teď. Ve vozidle panuje naprosté ticho, takže dunění je ještě lépe slyšet. „Hlavně si nestěžujte,“ říká znuděně řidič a s klidem sleduje z okénka okolí. „Minulou várku jsem radši dvakrát vyhnal z auta,“ kývne rukou směrem ke střeše, na které leží pohon, čtyři velké propanbutanové lahve.

Po chvíli se jede dál, začínají ukrajinské kontroly, autobus ožívá. Poslední je důkladná. Když vidí cestující pásky Pravého sektoru na rukávech vojáků, koutkem oka na sebe nejistě koukají, ale pro jistotu žertují dál. Jako všechno šacování, i tohle je nepříjemné – a zdvořilé. Muži svléknout do půl těla, všechna zavazadla vybalit, ukažte nám obsah notebooků. Po hodině se jede dál a řeč ustává. Všichni přemýšlejí, co je čeká. V podvečer nakonec autobus vyplivne svůj náklad na stanici v Záporoží. Všichni jsou v bezpečí, cesta dopadla dobře, každý míří dál svým směrem. „Držte se,“ utrousí řidič na rozloučenou. „Hodně štěstí.“ 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte