28 repo C foto jaros JRS5792
28 repo C foto jaros JRS5792 • Autor: Respekt

28 repo A foto jaros JRS6006
28 repo A foto jaros JRS6006 • Autor: Respekt

Je deset ráno a podél řeky kráčí v řadě pět holohlavých mužů s velkými miskami v rukou. Vítr jim čechrá roucha, jejichž zářivá oranžová barva vyniká ve stříbřité zeleni vrb. To mniši z Tygřího kláštera vyrazili na svůj každodenní rituál žebrání o milodary. Jenomže nejsme na březích Mekongu, nýbrž u jihočeské Lužnice nedaleko Tábora a na pětici opálených thajských buddhistů žádný dav věřících nečeká. A tak mniši projdou jen pár desítek metrů dlouhý okruh, na jehož konci stojí osamocen jejich jediný dnešní dárce – klášterní kuchař. Nasype každému do misky trochu rýže a všichni se vrátí do nedaleké otlučené vily, aby společně posnídali. Tak jako to dělají už měsíc, co se tu uprostřed obce Koloděje snaží vybudovat první buddhistický klášter v Česku.


Aspoň jsou potichu

Kolodějská samoobsluha láká zákazníky na bazarová trika, šišky gothajského salámu, DVD s pornem a „kusovky“ rumu a bechera, které místní prodavačka paní Marie každému ráda nalije do sklenky. Na bedně s tvrdým pečivem je rukou psaný nápis „taugh rolls“, nicméně jde tak trochu o nedorozumění: anglická popiska nechce nabízet „drsné“, ale jen „tuhé“ rohlíky a podle paní prodavačky je prý kromě turistů určena právě „žluťáskům“ z kláštera. „Říkáme jim tak podle těch rouch,“ směje se paní Marie. „Z ničeho nic se přistěhovali koncem června, mnicha tu jakživ nikdo neviděl. Koukali jsme na ně jak na zjevení. Chodí si sem pravidelně pro džus a cigarety, ale jinak se většinou drží ve vile,“ líčí prodavačka a muž, který si u ní právě objednává ke svačině salám, přikyvuje: „Člověk je potká jen tady v obchodě a popovídat si s nimi moc nejde, umí jen thajsky.“ „Je to podezřelé – koupí si ruinu na druhém konci světa ve vsi, kde kromě chalupářů už skoro nikdo nežije. Asi to bude nějaká sekta.“

Ale paní Marie se nových příchozích nebojí a mnichy, od nichž do pokladny obchodu přiteče denně zhruba sto korun, tu vidí ráda. Jejich vilku prý nechala postavit před dvěma sty lety jedna hraběnka, sídlívala v ní pošta a mateřinka. Ale od chvíle, kdy ji v roce 2002 poničily povodně, byla prázdná. „Oddychla jsem si, že se do ní nenastěhovali cikáni,“ říká prodavačka. „Tihle jsou potichu, pořád něco zametají a dávají dům do pořádku.“

I když je brána klášterní vily u břehu Lužnice stále dokořán a návštěvníci jsou kdykoli vítáni, paní Marie ani většina oslovených starousedlíků dovnitř zatím nezavítala. „Pánbíčkáře nemám rád, proč bych za nimi lezl?“ namítá nejbližší soused mnichů Václav Hora.

28 repo B foto jaros JRS5689
28 repo B foto jaros JRS5689 • Autor: Respekt

A minimum kontaktu s místními se projevuje i na druhé straně plotu. Modlitebně, v níž se právě pětice mnichů usazuje s miskami na koberec ke snídani,kraluje nápis Tiger Temple nad Vltava Řeka, ačkoli Kolodějemi nad Lužnicí Vltava neteče. „Cože? To nám zatím nikdo neřekl,“ diví se zeměpisné připomínce Vasan (49), který se představuje jako hlavní představený zdejšího kláštera. S kolegy se pokloní oltáři obsypanému čerstvými chryzantémami a pouští se do jídla. „Největší problém zatím máme se zdejším počasím,“ tlumočí překladatelka jeho slova. Teploměr na zdi ukazuje osmnáct stupňů a modlitební místnost je vedle kuchyně a koupelny v sešlé secesní vile zatím jedinou místností, kde nefičí průvan. Matrace rozmístěné v prvním patře po místnostech otlučených na cihlu pokrývají trojité vrstvy peřin. Poličky v kuchyňce plní čaje proti nachlazení a světlé stopy po žabkách na opálených chodidlech mnichů prozrazují, že tohle osazenstvo dosud žilo někde v teplejších oblastech.

„Pocházíme z Tygřího kláštera v thajské provincii Kančanaburi, každý člen našeho řádu má povinnost sloužit alespoň tři měsíce za život v cizině, pomáhá to šířit naše učení a cizí prostředí oslabuje mnichovo ego,“ vysvětluje Vasan, který se do Kolodějí přesunul z roční misie v Austrálii a předtím působil několik let v USA. O tom, kdo kam kdy pojede, prý rozhodují nejvyšší představení řádu – a že Vasana a kolegy čekají právě jižní Čechy, se dozvěděli měsíc před odletem ze Sydney. „Netušili jsme, kde Česká republika je, ale pro nás to není podstatné,“ říká Vasanův kolega Koob (43). „Neprocházíme žádným speciálním kurzem o zemi, kam jedeme, neučíme se její jazyk ani nějaké strategie, jak získávat nové souputníky – stačí, že známe Buddhovo učení a věříme, že si nás zájemci o jeho poznání najdou sami.“ Až mniši nechají za peníze z domovského kláštera opravit střechu, topení, okna a udělají novou omítku, otevřou prý dveře komukoli, kdo by zde s nimi chtěl bydlet a učit se meditaci.

Pro koho?

„Jsem rád, že tu jsou, může to zvýšit povědomí o buddhismu jako takovém. Že by se tam ale Češi hrnuli, to pochybuji,“ komentuje zástupce buddhistického centra Diamantové cesty v sousedním Týnu nad Vltavou Václav Čihák. „Sehnat členy máme problém i my, už léta je nás jen osm, a to vyznáváme větev buddhismu stravitelnější pro západní kulturu.“ Kolodějští mniši vycházejí z mnohem starších a složitějších meditačních technik, které se člověk učí hlavně napodobováním mnichů v klášteře, chodí s nimi žebrat o jídlo a vzdává se po dobu učení běžného pracovního života. „To si v Česku neumím moc představit,“ říká Čihák, který se s pěticí potkal zatím jenpři slavnostním otevření kláštera. „Možná bychom spolu mohli někdy v budoucnu udělat třeba výstavu buddhistického umění, naše metody se ale liší natolik, že například společné obřady nejsou moc reálné.“

Pronikání mezi Čechy komplikuje i jazykové vybavení thajské pětice. Žádný z nich neřekne česky víc než „dobrý den“ a jen o málo víc toho zvládnou anglicky. Nejzdatnější angličtinář ze skupinky Koob využívá přítomnosti překladatele a poznamenává si do zápisníčku anglický překlad základních slovíček jako „mnich“ či „meditace“.

I když vyslanci Tygřího kláštera opakují, že tu rádi uvidí i Čechy, soudě podle oblého „sloního“ písma modlitebních knih v regálech i jejich nulové znalosti místní řeči lze soudit, že spíš než na domorodce míří mniši v Kolodějích v první řadě na thajské krajany. V samotném Česku jich žije jen kolem osmi set, v sousedním Německu ale šedesát tisíc a jediný evropský Tygří klášter stojí až u severoněmeckého Kielu, devět set kilometrů daleko. Koloděje dělí od německých hranic jen sto kilometrů, daleko to není ani do Vídně.

Dveře otevřou komukoli, kdo by s nimi chtěl bydlet a učit se meditaci.

Tweetni to

Se zásobami zatím finančně vypomáhá hlavně thajská ambasáda, protože při ranním rituálu s almužnami zatím bývají Thajci se svým kuchařem osamoceni. „Tím, že rituál opakujeme v přesnou dobu na stejném místě, umožňujeme, aby nám sem přinesl almužnu kdokoli, kdo by se s námi chtěl seznámit a nevěděl, jak to udělat,“ vysvětluje Vasan. „Zároveň vím, že je tu možnost, že někdo přijde a já budu muset o jídlo požádat, to mi pomáhá držet ego na uzdě.“

Když se druhý den ráno na břehu Lužnice opět řadí oranžová pětice k žebravé cestě, objeví se v zahradě z ničeho nic dvojice žen z Týna nad Vltavou s dětmi. V rukou nesou balíky těstovin, rýže a vajíčka a nesměle okukují nové sousedy. „Poprvé jsme je viděly před týdnem v Týně, působí mezi Čechy strašně exoticky,“ vypráví starší z žen, Martina. Když se dozvěděly, že nepravděpodobná skupinka sídlí za humny v Kolodějích, řekly si, že se s novými sousedy prostě musejí seznámit. „Sami jsme křesťani, děti o buddhismu nic nevědí a v klášteře nikdy nebyly,“ líčí paní Martina. „Tak ať si o prázdninách trochu rozšíří obzor.“ Ženy předávají dary kuchaři, který je odnáší do kuchyně a dává jim do rukou mísu s rýží. Dnes ji budou mnichům rozdělovat ony. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte