34 profil erdogan
34 profil erdogan • Autor: Respekt

Výrazní lídři mívají své písně. K Tonymu Blairovi patřily melodie kapely Morcheeba vyhrávané na stranickém sjezdu, Václav Klaus měl po ruce Lucii Bílou a Angela Merkelová před příznivce vstupuje v rytmu Rolling Stones. Turecký vůdce Recep Tayyip Erdoğan má rád přímočaré songy. „Muž lidu. Láska lidu. Naděje milionů! On je důvěrníkem slabých, společníkem chudých. Recep Tayyip Erdoğan!“ vyhrává z reproduktorů během mítinků tohoto velikána od Bosporu.


Reklama
Reklama

Počátkem srpna „lid“ svému dlouholetému premiérovi opět projevil věrnou lásku a zvolil ho prezidentem. Erdoğan už po 12 letech v křesle premiéra nemohl znovu kandidovat, a proto se posunul a prosadil přímou volbu prezidenta. Dosud slabý, ceremoniální úřad hodlá výrazně posílit a nejraději by zemi vtiskl prezidentský systém. V kampani sliboval, že zruší všechny překážky, které „brání rychlému výkonu národní vůle“.

Bylo to deváté suverénní volební vítězství Erdoğana a jeho islamistické strany v řadě, navíc s 52 procenty hned v prvním kole hlasování. Muž, který začínal jako účetní ve fabrice na salámy, porazil ve strategicky důležité zemi na hranicích Evropy a Asie každého, kdo se mu postavil do cesty: armádu, kosmopolitní demonstranty, politickou opozici i rivaly z vlastních řad. Jeho příběh dobře ukazuje, jak dnes demokratická pravidla hry za hranicemi Západu ztrácejí na přitažlivosti i přetrvávající naději, že se nakonec přece jen prosadí.

Železná vůle

Nad posledním triumfem zamračeného šedesátiletého vůdce musí kroutit hlavou každý, kdo v minulém roce zběžně monitoroval zprávy z Turecka. Násilné potlačení poklidných protestů v Istanbulu, korupční obvinění sahající až do nejvyšších vládních míst, zákony omezující nezávislost soudců a vyšetřovatelů, pokusy o zákaz Twitteru a YouTube, nadávání „nemorálním a nevděčným“ horníkům, kteří na jaředemonstrovali po jednom z nejhorších důlních neštěstí historie, jež si vyžádalo 301 obětí. V drtivé většině demokratických zemí by takové aféry automaticky znamenaly volební debakl.

Ovšem Turecko funguje jinak. Erdoğan si na billboardy napsal slogan „Železná vůle“ a díky všem zmíněným vyhroceným krizím z minulého rokujen posílil pověst rozhodného a mužného vůdce, za nímž se navíc skrývá mimořádně pevné pouto s věrnými voliči. Erdoğan v roce 2002 při prvním volebním vítězství islamistů z jeho strany AKP slíbil (a nakonec opravdu splnil) tak velké věci, že je většina Turků prostě nemůže zapomenout.

Jsou vidět třeba v okrajové istanbulské čtvrti Sultanbeyli, kde žijí přistěhovalci z venkova a AKP zde pravidelně získává kolem 70 procent hlasů. V době před Erdoğanem tu nebyly zpevněné cesty a nedaleké jezero nesnesitelně páchlo. Dnes jsou zdejší ulice vyasfaltované, díky nové kanalizaci je voda v jezeře poměrně čistá a premiér nedávno otevřel přípojku na dálnici, která třísettisícové Sultanbeyli konečně propojila se zbytkem čtrnáctimilionové megalopole. Počet středních škol za posledních deset let stoupl ze tří na sedmnáct a kapacita místní nemocnice se ztrojnásobila.

Erdoğan a jeho strana jsou zkrátka velice schopní manažeři každodenního života. Příklad ze Sultanbeyli totiž platí pro většinu země, kde stojí nové silnice, nemocnice nebo školy. Debaty městských vzdělanců o narušování nezávislosti soudů, omezování svobody novinářů a internetu či hrozbách hromadění moci v rukou jednoho impulzivního muže většině voličů připadají vzdálené a naprosto teoretické.

S lepším životem je v Turecku úzce spjatý nový pocit důstojnosti chudších mas z periferie státu. Jsou to vesměs bohabojní muslimové a zavedená pozápadněná elita na ně po celé 20. století shlížela s povýšeným nezájmem. Notoricky známý, ale výmluvný je příklad 60 procent Turkyň nosících z náboženských důvodů šátek – nesměly proto pracovat ve státní správě ani studovat na univerzitách a až Erdoğan tuto diskriminaci zrušil. Mnoho konzervativních Turků ho proto vnímá jako svého osvoboditele a odpouští mu všechny chyby, třeba výbuchy vzteku, jimiž reaguje na veškerou kritiku.

Paranoik s příčinou

Liberální obyvatelé měst, kteří se cítí být Evropany a také jako Evropané přemýšlejí a žijí, se samozřejmě nového prezidenta bojí. V aktuální volební kampani často hovořil stylem a slovníkem, který jim připomíná evropské diktátory ze třicátých let 20. století. Opravdu se zdá, že čím více moci Erdoğan má, tím více je naštvaný, netolerantní, náchylný věřit konspiračním teoriím. „Má výdrž, ctižádost a bojovnost, kterou mívají jen ti, kdo začali jako naprostí outsideři,“ říká jeden z jeho přátel o příčinách této zaťatosti.

Je to pozoruhodná proměna třeba proti roku 2007, kdy ho evropská média (včetně tohoto listu) nazývala „tureckým Helmutem Kohlem“. Erdoğan tehdy zrušil trest smrti, posílil práva žen a menšin, v nacionalistickém Turecku jako první lídr hovořil o minulých zločinech páchaných na kurdské menšině i o genocidě Arménů. Po letech nekompetentních a nestabilních vlád, jež zemi dovedly do hluboké krize, reformoval hospodářství a vytvořil základy dosud trvající dekády růstu. Jeho cílem byl vstup Turecka do Evropské unie.

Ovšem Evropa ho, jak známo, odmítla a uražený Erdoğan k ní definitivně ztratil respekt během finanční krize. „Rozpadají se a jejich měna je v úpadku. To Turecko stojí pevně na svých nohách,“ prohlašoval v roce 2011, kdy byl pořád ještě oblíbencem západních médií, která v něm chtěla vidět příklad vzorného islámského demokrata, cosi jako inspiraci pro arabské jaro. Příliš tehdy nepsali o tom, že Turecko začalo v počtu zavřených novinářů postupně dohánět Čínu a Írán.

Erdoğan Turecko nedemokratizoval, ale naplnil státní instituce svými vlastními lidmi. Islamističtí soudci poslali do vězení v naprosto zmanipulovaných procesech stovky jeho odpůrců, daňové úřady začaly dělat hloubkové kontroly ve firmách vlastněných nepohodlnými podnikateli, kritičtí novináři přicházeli o práci a neposlušní vydavatelé dostávali mastné pokuty. Tento trend vrcholí v posledních třech letech. Erdoğan má zároveň ke své diktátorské paranoii dobrý důvod – přežil dva pokusy o státní převrat armády a soudců a generálové v minulých desetiletích svrhli čtyři vlády.

Špatný pohled

Znamená tedy současné drtivé Erdoğanovo vítězství konec snů o islámské demokracii v osmdesátimilionovém Turecku? „To by mohla být špatná interpretace,“ píše Daron Acemoğlu, původem Turek a jeden z hlavních světových odborníků na rozvoj států. Turecko je podle něj uprostřed obrovské proměny, kdy státní instituce přestávají být nástrojem úzké městské elity. Bez zlomení moci armády a této elity podle něj cesta k demokracii nebyla vůbec možná. Éra i manýry Erdoğana jsou podle tohoto optimistického pohledu na cestě ke svobodě nevyhnutelné.

Nový sultán tu nezůstane navždy, na rozdíl od nové vrstvy sebevědomých Turků, kteří se už nepoddají diktatuře. Za pár desítek let prý díky nim bude Turecko vypadat úplně jinak, než se dnes jeví při poslechu písně na počest nového prezidenta, „důvěrníka slabých a společníka chudých“. Prostě naděje umírá poslední.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte