24 grafymapa
24 grafymapa • Autor: Respekt

Nejzajímavější číslo uplynulých evropských voleb je 81,8. Tolik procent českých voličů nepřišlo hlasovat a rozhodování s klidem přenechalo na výrazné menšině svých spoluobčanů. Česká nechuť chodit k volbám všeho druhu je známá a při srovnání s evropským okolím nadprůměrná, ale něco takového tady zatím nebylo. Pro tuzemskou budoucnost systému, který stojí na chuti občanů ovlivňovat tvář veřejného světa a pečovat o ni, může být stoupající povodeň vztyčených ukazováků docela problém.


Dejte pokoj

Pokud mapu Evropské unie vybarvíme podle volební účasti a zemím s nejnižší volební účastí přiřadíme například žlutou barvu, září oba státy bývalého Československa mezi temnějším okolím jako slunce. Na Slovensku, jak známo, hlasovalo ještě o pět procent méně lidí než v Česku. „Není to náhoda,“ komentuje to politolog Jiří Pehe. „Češi ani Slováci ještě nejsou politický národ. Lidé tady mají jen minimální zkušenost s opravdovou správou vlastních věcí, a proto nedůvěřují politickému procesu. Nízká volební účast je pak způsob, jak tuhle nedůvěru dát najevo.“

24 grafy
24 grafy • Autor: Respekt

Řada politiků minulý týden vykládala zdejší nezájem o volby do unijního sněmu jako důsledek toho, že Češi Bruselu nerozumějí, a proto nevolí. Ve světle podrobnějších dat však tento argument selhává. Složitost evropských institucí je totiž stejná pro všechny občany EU, a nutně by to tedy muselo znamenat, že Češi jsou méně chápaví než například Irové – což dostupné srovnávací testy nepotvrzují. A zjištění statistiků, uveřejněná minulý rok v Eurobarometru, ukazují dokonce, že ve znalostech úkolů a pravomocí unijních institucí mají obyvatelé Česka evropsky mírně nadprůměrný přehled.

O tom, kdo k volbám letos šel, nemáme přesná data – tentokrát si nikdo u agentur nezadal tzv. výstupní průzkum, tedy dotazy na lidi odcházející z volebních místností. Víme, že volit šli hlavně obyvatelé z větších měst a ve velké míře i mladí lidé, čte z dostupných dat a výsledků socioložka Jana Hamanová. Uspěly nebo aspoň podstatný díl hlasů získaly totiž strany, které mají mladé a městské voliče: piráti, zelení, Svobodní a také TOP 09. Naopak strany preferované staršími lidmi z regionů, sociální demokraté a komunisté, hlasy ztrácely. Jedním z výsledků je, že z Česka do europarlamentu směřuje letos nejvíc proevropská sestava za poslední troje volby. „Neúspěch radikálních nebo extremistických stran je také jediná zpráva, kterou o 80 procentech nevoličů máme,“ říká Jana Hamanová. „Pokud by s členstvím v Evropské unii přímo nesouhlasili nebo pociťovali nějaký zásadní problém, k volbám by přišli,“ připomíná Jana Hamanová výsledky ve Francii a Británii. „Důvodem nezájmu tedy není odpor, ale pasivita.“

Bezradnost při bližším vysvětlování stoupající české volební lhostejnosti by podle Hamanové měla být impulzem pro to blíž zkoumat, co si vlastně Češi od politiky – české i evropské – přejí. Od ostatních Evropanů se podle statistik nijak neliší: stejně často cestují, čeští studenti stejně často vyrážejí na zahraniční stáže, Češi jsou průměrně podnikaví. Jediné, kde se pravidelně objevují na koncích srovnávacích žebříčků, je podle Hamanové starost o veřejné věci – tedy členství v politických stranách a spolcích, stejně jako volební účast. A co se týče Evropy, patří Češi mezi největší pesimisty: podle posledního šetření Eurobarometru vidí budoucnost Unie většinou černě, pouze každý sedmý si myslí, že jeho hlas se v Evropě počítá, a ačkoli situaci vlastní ekonomiky drtivá většina hodnotí jako špatnou (a to horší má podle nich ještě přijít), do eurozóny tři čtvrtiny z nich nechtějí. Pád z minulých 28 na současných 18 procent volební účasti je tedy podle Jany Hamanové především výrazným příznakem pokračujícího trendu.

„Abychom se mohli začít o české pasivitě ve správě veřejných věcí bavit, musíme zjistit základní otázky. Co vlastně ti lidé chtějí vědět? Jaké informace jim scházejí? A také: co jsou ochotní udělat, aby je získali?“ popisuje Hamanová, co české sociologii v popisu Čechů zatím chybí. „Pokud bychom totiž vycházeli jen z toho, co dosud víme, museli bychom usoudit, že velká většina lidí si dnes nepřeje vůbec nic,“ shrnuje.

Že český euroodpor je spíš eurolhostejnost, si myslí také politolog Jiří Pehe. „Doposud byla českou politickou elitou Evropská unie představovaná jako nijak žádoucí, ale přitom jediná alternativa. Z pohledu politiků i občanů proto nebylo co promýšlet, s několika výjimkami v Česku neexistují silné názory na naše členství. Proto i nechuť k Unii je podobně mělká,“ říká Pehe, podle něhož dělá toto nastavení z Čechů typické černé pasažéry. Ostatní partneři je ze spolku nejspíš nevykážou, ale nebudou mít žádnou chuť věnovat jejich názorům nějakou pozornost.

Českou neochotu nad evropskou volbou vůbec přemýšlet podle něho může změnit současná vláda a současný prezident, kteří se profilují jako proevropští. „Za předpokladu, že o tom přestanou jenom mluvit a skutečně do Česka přivedou něco jako evropskou politiku, která bude u voličů budit nějaké emoce a zájem,“ vysvětluje Pehe. „Ale to není otázka jednoho volebního období. Tenhle současný nezájem se také budoval víc než deset let.“

Platíte, tak rozhodujte

Praktičtí vítězové evropských voleb, TOP 09 a hnutí ANO, také nacházejí hlavní důvody u donedávna vládnoucí politické konkurence, především bývalého prezidenta a ODS. Úřadování k Unii nepřátelského Václava Klause skončilo po dvou pětiletých rundách loni a vlády občanskodemokratických premiérů řídily zemi s přestávkami od června 2006 do loňského léta. S výjimkou tříměsíčního evropského nadšení Mirka Topolánka během jeho unijního předsednictví byl jejich přístup k Unii velmi rezervovaný.

Kdo je míň chápavý než Ir, ať se přihlásí

Tweetni to

Volební lídr ANO a jeden z kandidátů na evropského komisaře Pavel Telička chce českou lhostejnost k Evropě léčit jednoduchým receptem: ukázat v příštích letech Čechům Unii víc „přízemně“, neboť právě to, jak zjistil při kampani, zdejším voličům schází. „Nemluvme o Unii jen jako o spolku dohadujícím pouze složité kontinentální smlouvy a záchranné balíčky v nepředstavitelných miliardových cifrách,“ říká. „Existuje milion a jedna věc, které ovlivňují každodenní život Evropanů a o kterých zvolení zástupci rozhodují. Konec roamingu je ukázkový příklad.“

Podobně mluví i Luděk Niedermayer, hlavní kandidát TOP 09. „Pokud jako europoslanec jednou za měsíc rozešlu tiskovou zprávu, že jsme schválili hezkou směrnici o rybolovu, úspěšné to nebude,“ přemýšlí. O svojí práci hodlá zvolený europoslanec se svými voliči mluvit podobně, jako kdyby byl zvolený do tuzemského parlamentu, tedy ukázat, že jeho konkrétní rozhodnutí budou mít na jejich životy konkrétní dopad. Ze svých zkušeností z kampaně si myslí, že Češi sice možná znají názvy evropských institucí a aspoň v obrysech chápou jejich funkci, ale chybí jim jedno základní porozumění: „Že jsou to pouze oni, občané, kdo rozhoduje. Protože nakonec to taky jen oni všechno zaplatí.“ 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte