Kultura Knihy

Ladislav Zívr

Jaromír Typlt: Ladislav Zívr
Jaromír Typlt: Ladislav Zívr • Autor: KANT

Je nadstandardně rozměrná a výjimečně obrazově vybavená. Při prohlížení monografie sochaře Ladislava Zívra (1909–1980) by však neměl být především přehlédnut její autor – básník Jaromír Typlt.

Reklama
Reklama

S interpretací života a díla Ladislava Zívra to totiž není jednoduché. V jeho tvorbě můžeme nalézt svorník mezi avantgardou počátku minulého století a současnou uměleckou produkcí, který u nás moc nemá obdoby. Když se díváme na jeho sochy, jako bychom si listovali historií našeho moderního umění: vidíme tu ozvuky kubismu, surrealismu, civilismu, socialistického realismu, krotké moderny, imaginativní abstrakce i hravé postmoderny. A právě v tom je ta potíž: ze všeho si ukrojil kousek, ale jakémukoli zařazení se vzpírá. Platí to nejen pro jeho umělecké, ale také občanské postoje.

Patřil do Skupiny 42, ovšem byl v ní jediným sochařem. Jeho plastiky, v nichž je lidské tělo propojeno s rentgenem, gramofonem či mikrofonem, jsou esencí poetiky založené na myšlence, že civilizační vynálezy s námi srůstají v dokonalé symetrii. Ve skupině však vydržel jen pár měsíců: jeho kompozice se zdály jeho kolegům komické a Zívr ze společenství uraženě vystoupil. Když pak vytvářel své další lidi-stroje v podobě montérů měnících se ve sloup elektrického vedení, objevil vlastní básnický výraz. A to už se moci chopili komunisti.

Zívr vstoupil do strany během květnového povstání a po únorovém převratu se – nejspíš i kvůli zkušenosti z odmítnutí výtvarnou elitou – vrhl do služeb tupé ideologie. Chodil na brigády, schůze, pro náměstí odléval husity, milicionáře a Staliny. Po svrhnutí Stalinova kultu a uvolnění poměrů si do deníku poznamenal: „Stydím se za svoji tvorbu od r. 1948! Která není ničím než jen bezcharakterností, malostí, způsobenou uvědoměním a kázní člověka komunisty v pravověrnost dogmat!“ Co z vysochaných dogmat nezničili bolševici, zlikvidoval sám. Z let 1948–1956 po něm nezůstala ani soška. Tak rezolutně se s vlastním pomýlením v té době dokázal vypořádat málokdo.

Jaromír Typlt se v monografii logicky pozastavuje nad tím, proč Zívr netvořil vedle oficiálních zakázek také sám pro sebe. Podle něj „považoval za nedůstojný ústupek, že by se snad měl se svou tvorbou začít skrývat, a dokonce i proti autoritě Jindřicha Chalupeckého obhajoval názor, že je velmi pohodlné rozdělit si výtvarnou činnost pod stůl a nad stůl. Pak to ovšem těžko mohlo dopadnout jinak, než že stůl zůstal prázdný.“

Po této etapě se Zívr obrátil k motivům z rostlinné a zvířecí říše, jež mají ve své rozvolněnosti blízko k sochám Hanse Arpa či Henryho Moora. Stejně jako tito mistři poválečné plastiky dokázal organický svět propojit s mrtvou hmotou, aniž by mu to ubralo na živosti. I morfologii lesního vodopádu či Prachovské skály navíc uměl ztvárnit tak, aby z toho nevyšel kýč, ale progresivní umění. Amorfní tvary plné vymletých prohlubní a trčících větví se v jeho pojetí stávaly svéráznými lidskými figurami slévajícími se s dynamickou krajinou.

I tady však Zívr narazil. Po srpnové okupaci byly jeho rozpučené, zubící se a do sebe propadající se plastiky označené za málo srozumitelné. „Nepatřím ani k buržoazii, ani ke komunismu. Jsem odvržen od obou,“ poznamenal si v roce 1972. Poslední léta tvorby vnímal čistě jako svůj individuální souboj s blížící se smrtí než s publikem či kritikou.

Jaromír Typlt se s peripetiemi sochařova života vyrovnává s přehledem. Nic nehodnotí a zároveň nic nezastírá. Jedinečnost Ladislava Zívra vidí především v jeho zapálenosti. Svébytný umělec svému dílu propadl natolik, že ho nic jiného nezajímalo. („Myslím, že se bojím nežít a bojím se smrti jenom proto, že bych už nemohl dělat sochy.“) Včetně morálních otázek souvisejících s fungováním v systému totalitního Československa. Své sochy z ideologického období zničil až ve chvíli, kdy je za pitomé začala považovat i vládnoucí strana, pro kterou je léta bez větších námitek vytvářel. Kvůli tomu narážel z obou stran: pro garnituru byl moc odvážný, pro neoficiální scénu moc ustrašený.

Syn hrnčíře si na sebe naložil úkol navázat na zobrazování prazákladních tvarů, jak to známe z časů Egypta či Věstonické venuše, zkombinovat je s moderními formami a dostat se tak k podstatě dnešního člověka. Zní to až mysticky, když v denících popisuje, jak ve vytržení při práci ochutnává typickou podkrkonošskou červenou hlínu (on i Typlt pocházejí z Nové Paky), „kterou dávám do pusy celý zablácený a v obličeji s černošskými stigmaty červenice“. Na takovou uměleckou alchymii si ale vybral špatné století. Jinak mohla být jeho tvorba mnohem bohatší a dnes by se k ní bez okolků hlásily další a další generace sochařů.

Jaromír Typlt: Ladislav Zívr
Kant, 408 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1790

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte