0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura30. 3. 20149 minut

Žádné sladké holčičky

Hrdinky temných thrillerů Gillian Flynnové jsou zlé, protože to chtějí

Gillian Flynn • Autor: Profimedia.cz

Na stanici HBO nyní slaví úspěch osmidílná dramatická minisérii Ostré předměty inspirovaná stejnojmenným bestsellerovým románem spisovatelky Gillian Flynn. Při této příležitosti odemykáme text, který popisuje kariéru americké autorky. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem: 

Novinové a časopisecké portréty spisovatelky Gillian Flynnové obvykle připomínají kladenými dotazy sezení u psychoanalytika. Neměla náhodou traumatické dětství? V jakém stavu je její manželství? A jak se vůbec celkově cítí, ptají se novináři. Tahle třiačtyřicetiletá americká autorka z řádné středostavovské rodiny totiž svoje bestsellery na pomezí hororu a kriminálního thrilleru zaplnila postavami natolik zákeřnými, až tím logicky vzbuzuje otázku, jestli jejich psaním nebojuje s vlastními démony.

Reklama

V jejím světě nehrají hlavní roli důstojné oběti ani bystré vyšetřovatelky, ale podlé a chladnokrevné pachatelky zločinů. Zlo páchají nikoli pod tlakem vnějších okolností či minulých křivd, ale zkrátka proto, že chtějí. Galerie výrazných antihrdinek už vynesla Flynnové i nařčení z mizogynie, což je velmi paradoxní, protože vdaná matka jednoho syna a feministka má prý zcela opačný důvod – podle vlastních slov tak přináší ženským postavám jakési zrovnoprávnění.

„Mně se prostě příčí představa, že všechny ženy jsou jaksi vrozeně dobré a pečující. V literatuře chyběly pořádné mrchy,“ říká autorka, jejíž temný svět už přitáhl miliony čtenářů v osmadvaceti zemích. O tom, že mrchy v jejích knihách vskutku nechybějí, vědí své i zdejší čtenáři a čtenářky. Všechny tři autorčiny knihy už vyšly česky a prodalo se jich tu přes 30 tisíc kusů.

Víc než thriller?

Všechny dosavadní počiny Gillian Flynnové sklidily nejen čtenářský, ale také kritický ohlas. Hned debut Ostré předměty z roku 2006, který napsala ještě jako novinářka na plný úvazek, se dočkal pochvaly od samého guru žánru Stephena Kinga. „Posledních třicet stránek jsem se fakt bál, ale stejně jsem knihu nedal z ruky,“ píše King.

U dalších dvou knih už ji publicistika nerozptylovala – její desetiletou kariéru filmové a televizní kritičky v popkulturním časopise Entertainment Weekly ukončila krize mediálního trhu. A superlativy v recenzích ještě zhoustly. Recenzenti chválí rafinované zápletky a zvraty, jejich překvapivé rozuzlení, nejednoznačné konce, minimální výskyt žánrových klišé a temnou atmosféru.

Flynnová se totiž nesoustředí na zločiny, používá je coby nástroj, s jehož pomocí vypráví – bez ironie a úšklebku řečeno – o životě. O vztazích, pubertálních úzkostech, osamělosti a izolaci, o ponižující chudobě, o loajalitě, která jde až za hrob, o Americe zasažené ekonomickou krizí i o úpadku kdysi prosperujícího středozápadu USA, odkud sama pochází. Jak to vyjádřil v recenzi nejnovější knihy Zmizelá britský deník The Times: „Myslíte si, že čtete dobrý tradiční thriller – a on najednou přeroste ve fascinující portrét vztahu dvou lidí, kteří se k sobě nehodí.“

Debutové Ostré předměty začala jako studii vyšinutého a „toxického“ vztahu matky a dcery i dusivého maloměsta, kde obě vyrostly. Teprve když text nefungoval tak, jak si představovala, zasadila rodinné drama do příběhu záhadného zmizení dvou děvčátek.

Camille, reportérku specializující se na kriminální kauzy, tahle záhada přivádí zpět do rodného města, kde nachází chladnou matku a nevlastní sestru ve víru puberty; a nad vším se vznášející stín další sestry, už léta mrtvé. Skrze přímočaré, ale přitom sugestivní vyprávění Flynnové se pak postupně dovídáme, proč labilní Camille pije a proč vždy nosí dlouhé rukávy – aby zakryla kůži rozrytou roky sebepoškozování

Na počátku třetí knihy Zmizelá zase stála chuť Flynnové – tehdy čerstvě vdané za právníka Bretta Nolana – prozkoumat instituci manželství a její nástrahy. „Co to znamená žít v manželství? Jak to má vypadat?
Jak to naopak nemá vypadat? To mě zajímalo,“ popisuje v rozhovoru pro britskýThe Guardian.

Hrdinové Nick a Amy předvádějí, jak to spíš vypadat nemá. Amy v den pátého výročí svatby zmizí a podezření se rychle stočí na zvláštně se chovajícího manžela. Flynnová pak za pomoci střídání časových rovin i úhlů pohledu – kdy dostáváme Amynu i Nickovu verzi stejných událostí – rekonstruuje příběh lásky, která se nesčetnými nedorozuměními a křivdami jaksi zvrtla.

Mezi Kingem a Hitchcockem

Dávné trauma sice Flynnovou neformovalo, ale „sladká malá holčička rozhodně nebyla“ – jak píše v jednom eseji. V rozhovoru pro web The Daily Beast pak přidává vzpomínku, jak coby dítě oblíbila fotku amerického fotografa Fredericka Sommera z konce čtyřicátých let. Dívá se z ní děvčátko asi desetileté, v letních šatech s krajkou, světlé vlasy zapletené do copů. Obraz nevinnosti ovšem narušuje její znepokojující výraz. „Jako by se rozhodovala, jestli z ní bude milé děvčátko, nebo spíše ne,“ říká Flynnová. „Vypadá, že na vás může kdykoli zaútočit. Myslím, že nám holkám je často upíráno, že můžeme být stejně divoké a nezkrotné jako mužské protějšky. Nenechte se zmást copánky.“

Díky otci, univerzitnímu profesorovi filmové vědy a fanouškovi hororů, pro to měla dost studijního materiálu. Odmala byla obklopena knihami a filmy, u nichž se potí dlaně i dospělým. Na „pyžamových party“ s oblibou nahlas předčítala zmíněného Kinga. V sedmi už měla za sebou filmového Vetřelce či Psycho. Příběh vraždícího správce motelu Normana Batese prý s rodiči viděla „milionkrát“ a ráda před zrcadlem nacvičovala ďábelský úsměv, který Bates na konci Hitchcockovy klasiky adresuje divákům. S bratranci a sestřenicemi hrávala hru, při níž vystupovala coby „zlá teta“ unášející děti. A zejména ji bavilo v dramatickém gestu odkoukaném z filmů vytrhávat ostatním dětem z rukou růžový telefon, jímž by si mohly přivolat pomoc.

Jak Gillian Flynnová rostla, stoupala její spotřeba hororových a kriminálních příběhů, které prý ráda konzumovala v noci a s koláčem v ruce. Dodnes má v knihovně výtisk Capoteho Chladnokrevně či Rosemary
má děťátko od Iry Levina upatlané od závinu. Tyhle výlety do říše děsu mohla podnikat proto, že k tomu měla základní předpoklad: stabilitu a bezpečí v reálném světě.

„Byla jsem trochu výstřední dítě, ale myslím, že jsem měla ráda temné věci také proto, že jsem měla šťastné dětství,“ vypráví. A platí to dodnes: studii špatného manželského svazku by nebyla schopná napsat bez spokojeného vztahu. „Můj muž mě dokonce povzbuzoval, ať zajdu tak daleko, jak budu chtít, a nemusím se na něj ohlížet. Baví mě představovat si nejhorší možné scénáře vlastního života.“

To vlastně platí i pro její povolání. Žurnalistiku šla studovat hned na dvě univerzity proto, že chtěla pracovat jako novinářka se specializací na kriminalitu. Jenže brzy zjistila, že na reálné zločiny nemá žaludek a že ji zajímají jen ve fantazii, ve filmu a televizi. Díky práci si pak obojího užila dost: ve sklepní pracovně v Chicagu má i plakát podepsaný Peterem Jacksonem, který si přivezla z reportáže o natáčení Pána prstenů na Novém Zélandu.

Otevřít lebku

„Nikdy mě nebavilo brutální násilí nebo klasické hororové honičky a lekačky,“ říká v souladu s tím, jaký typ příběhu ji skutečně děsí, a tím pádem zajímá. „Mně přijdou nejděsivější příběhy, v nichž se postavy ocitnou v proudu událostí, nad nimiž nemají kontrolu, a který je unáší směrem k něčemu temnému a hroznému. Vždy mě strašila představa nevyhnutelné zkázy.“

Principu „nevyhnutelné zkázy“ se zatím držela v každé ze svých knih. Hned po pár větách čtenář nabude silného dojmu, že tahle story neskončí dobře. A pocit ho už neopustí do poslední strany. Zmizelá začíná tím, jak se Nick vyznává z obdivu k tvaru hlavy své ženy Amy. „Představuju si, jak otevírám její lebku, probírám se mozkem a snažím se zachytit a uchopit její myšlenky,“ fantazíruje. „Mám v sobě zlolajnost skutečnou jako tělesný orgán,“ začíná zase vyprávění třicátnice Libby, hlavní hrdinka Temných koutů. A záhy se ukáže, že to nebude jen tím, že coby dítě jako jediná přežila vraždu své matky a dvou sester.

Hodné holky to prý nikam nedotáhnou. Něco na tom může být – Gillian Flynnová se už se svými „mrchami“ dostala daleko. Stejně jako v případě Stiega Larssona či Joa Nesbøa a po chvále kritiků, komerčním úspěchu knih a záplavě cen nastoupil Hollywood. V říjnu přijde do kin film, který na motivy Zmizelé a podle Flynnové vlastního scénáře natočil režisér David Fincher s Benem Affleckem a Rosamund Pikeovou v rolích ústředního manželského páru. Na podzim se očekává i premiéra Temných koutů s Charlize Theronovou v režii francouzského filmaře Gillese Paquet-Brennera.

Jejích temných hrdinek si všimla i televize, kde se teď podobní antihrdinové těší velké oblibě. Opět ve spolupráci s Fincherem už Flynnová pracuje na scénáři seriálu pro kabelovku HBO. V pracovně, kde o pauzách mezi psaním hraje počítačové hry, ale vzniká i nová kniha. O čem bude, zatím nevíme, nicméně jedno je prý jisté – vystrčí tam růžky další temná ženská postava.

Gillian Flynn • Autor: Getty Images
Gillian Flynn • Autor: Getty Images

Gillian Flynnová (43)

Pochází z amerického Kansas City, ovšem nikoli ve státě Kansas, ale ze stejnojmenného města ve vedlejším Missouri, z rodiny univerzitních profesorů. Po studiu žurnalistiky na Univerzitě v Kansasu a následně na Northwestern university nastoupila do magazínu Entertainment Weekly a jako filmová a televizní redaktorka tam strávila deset let. Ještě jako novinářka na plný úvazek vydala v roce 2006 svoji prvotinu Ostré předměty, následovaly Temné kouty (2009) a Zmizelá (2012). Žije v Chicagu s manželem, právníkem Brettem Nolanem, a synem.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].