Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Hypermoderní doba: Od požitku k úzkosti

Gilles Lipovetsky: Hypermoderní doba: Od požitku k úzkosti
Gilles Lipovetsky: Hypermoderní doba: Od požitku k úzkosti • Autor: Prostor

148 stran Francouzský filozof a esejista Gilles Lipovetsky je rozený prorok a autor manifestů. Svými knihami z osmdesátých let, především Érou prázdnoty, se etabloval jako přední autor postmoderny. Ale postmoderny již pomalu končící a podléhající proměně. Však také ve svých dílech z let devadesátých a pozdějších hlásá nový pojem: nežijeme v době postmoderní, nýbrž hypermoderní. Knihu stejného názvu, Hypermoderní doba, kterou letos v češtině vydalo nakladatelství Prostor, napsal v roce 2004.

Reklama
Reklama

Čím se tedy liší doba „post“ od doby „hyper“? Radostné požitkářství je pryč, nastává doba úzkosti. Narcis, ústřední postava doby prázdnoty, se změnil v Hypernarcise. Ten už nehledá nové a nové zážitky, bojí se o ty stávající. Otázka „jak objevit ještě nedosažené“ se mění v „jak neztratit již získané“. A konzum, který Narcisovi umožňoval hrát s ostatními hry, ať už prestižní nebo svádivé, se stává hyperspotřebou. Už nejde o ostatní, ale pouze o samotného spotřebitele. Postmoderní vyhraněná individualita byla na světě „pro ostatní“, otevřená směrem ven. Individualita hypermoderní je individualita naprostá, je na světě pro sebe samu. Hyperkonzum prostupuje stále širší a hlubší vrstvy společenského života. Už jen máloco v lidském životě není součástí „říše pomíjivosti“ (jak zní titul druhé stěžejní Lipovetského knihy z roku 1987) a módní prchavosti a nestálosti.

Lipovetsky ovšem není banální kritik nových zkažených časů, jak by se z uvedeného mohlo zdát. Překvapivost jeho úvah vychází z toho, že namísto otázek věčnosti soustřeďuje svůj zájem a přemýšlení na nízká a zdánlivě nedůležitá témata ryze současného světa: módu, popkulturu nebo konzum. Zachoval si schopnost nesoudit, myslet v paradoxech a protikladech, dokonce je to jeho nejoblíbenější myšlenková figura. Nepohoršuje ho, že dnešní svět je čím dál povrchnější a přelétavější: zároveň díky tomu nebyl nikdy slitovnější a méně náchylný ke krutým extrémům. Zájem o historii vlastně nikdy nebyl rozšířenější, nikdy nebylo na světě více muzeí upomínajících i na ty nejobskurnější události a postavy dějin. Zároveň Lipovetsky ví, že za rozmachem muzeí nestojí neodbytná touha pochopit současnost skrze minulost. Jde spíš o to „zabít volné odpoledne“, a především maximalizovat turistický a komerční potenciál každého kousku země. Spolu s dosud neviděnou individualizací lidského života zažívají renesanci pojmy ryze pospolité a v jistém smyslu tradiční: přátelství nebo partnerská věrnost.

Věčná obtíž při četbě Lipovetského knih zároveň je, že jsou dokonalým odrazem světa, o němž píše. Jsou nablýskaným, prchavým produktem, což v případě Hypermoderní doby ještě stupňuje forma krátkého eseje, který autora tlačí k ještě větší zkratce než obvykle. Lipovetsky umí s jazykem obratně zacházet a dobře zná efektní rétorické figury: čtenář může jeho myšlenky bez námitek přijmout, stejně jako je může snadno odmítnout několika pádnými argumenty.

Může za to zčásti i Lipovetského autorská a intelektuální pýcha. Nejednou v textu použije sousloví „důkladně jsem prozkoumal“ či „hluboce jsem analyzoval“. Přitom nikdy příliš nedělal ani jedno, ani druhé. Jeho metodou je hra líbivých paradoxů. Své postřehy nedokládá, nedotahuje do konce, je přelétavý, prchavý a bezpochyby také módní. Eseje neprokládá, jako třeba Bauman, dobře známými reáliemi současnosti, jež autorovy myšlenky usazují do světa. Nemluvě o Foucaultově schopnosti na zdánlivě úmorných detailech (podrobný popis osvícenského vojenského drilu nebo architektonická dispozice věznic) přesvědčivě dokládat opravdu hlubokou analýzu současného světa. Lipovetsky svého čtenáře nepřesvědčuje, nevede, nevyzývá k dialogu. Brilantně káže, s hypermoderním dovětkem: ber, nebo nech být. To je na knihu, která si sama dělá čáku být věcnou analýzou dnešního fascinujícího světa, poněkud nedůsledné. Ideální kniha pro hypermoderního čtenáře!

Přitom Lipovetsky je a originální myslitel, osvěžující a překvapivý svým výběrem témat. Na rozdíl od ostatních komentátorů současnosti se například vyhýbá trochu zatrpklé kritice, jak ji známe z posledních knih zmíněného Baumana nebo Liessmanna. I proto čtenář jeho krátkou knihu (kterou kromě samotného eseje tvoří jakýsi „úvod do Lipovetského“ a rozhovor s autorem od filozofa Sébastiena Charlese) zhltne jako nic. Může mu to přinést mnoho podnětného. A pokud z nějakého – a často oprávněného – důvodu ne, těžko najít lepší způsob, jak hypermoderně „zabít volné odpoledne“.

Gilles Lipovetsky: Hypermoderní doba: Od požitku k úzkosti
Přeložila Barbora Holá, Prostor

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Brolík

redaktor, Fokus

brolik
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1178
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte