Sobotka for premier

K letošním volbám se skutečně hodí označení „předčasné“. A to nejen kvůli termínu. Zdá se totiž, že si s nimi nikdo moc neví rady. Média, politici ani voliči. Zatímco při všech předchozích kláních se naléhavě vykřikovalo, jak jsou přelomová, letos je ticho. A přitom jestli tu od roku 1990 byly nějaké volby, které mohou něco skutečně změnit, pak je to letos.

Zažít svůj úspěch

Letošní volby zastihují společnost v předělu. Jak už jsme v minulých číslech Respektu ukázali, mění se hned několik dosavadních „jistot“. Kyvadlo politických preferencí se v Česku stále zřetelněji vychyluje doleva, což kromě aktuálních průzkumů dokazují i senátní, krajské, komunální a koneckonců i prezidentské volby. Stejně tak se mění i hodnotová orientace, více a více lidí se s úzkostí ohlíží po péči státu. Přibývá také těch, kdo ztrácejí důvěru v demokracii (jen 45 procent si myslí, že je to nejlepší způsob vládnutí), a těch, kdo považují cestu, kterou se Česká republika vydala po roce 1989, za chybnou.

Do této citlivé chvíle zasáhla v mnoha ohledech necitlivě pravicová vláda. Nejde ani tak o její praktické reformní kroky, ale o přístup k problémům a její aféry. Vláda zdůrazňovala potřebu škrtů, úspor, lidi bez práce označovala za „nemakačenky“ a nabádala, že si nelze žít nad poměry. Vládní škrty byly v mnoha ohledech namístě, ovšem nad poměry si tu zrovna mnoho lidí nežilo a nežije. Jen státní platby za pomoc v hmotné nouzi stouply oproti loňskému roku o 40 procent.

Když pak například matky samoživitelky slyší kázání o životě nad poměry, a pak sledují korupční skandály či vysoké odměny pro premiérovu milenku, nemůže to dopadnout dobře. Pravicová vláda ztratila sociální citlivost, která je však pro vládnutí nepostradatelná, byť ji mnohdy stačí vyjádřit docela banálně pochopením, soucitem a pokorou.

Samo o sobě proto není důvodem k zármutku, že po dvou volebních obdobích, kdy zemi udávala tón pravice, přichází čas na střídání hráčů. Pro každou zemi je zdravé, když se u vlády střídají ideové proudy. Politická elita partají, které vládnou dlouho, je většinou po všech stránkách vyčerpaná (u ODS by dnes sedělo spíše zdecimovaná) a nové strany ve vládě mohou přijít s novými myšlenkami i řešením věcí. S výměnou politiků také většinou dojde k výměně zákulisních vlivových skupin a tento otřes není pro kvalitu veřejného života k zahození. A nakonec, a to je nejpodstatnější, ta část společnosti, jež volila strany, které byly dvě funkční období v opozici, potřebuje zažít svůj úspěch.

Levice sice kontroluje Hrad, horní komoru parlamentu, kraje, velkou část českých měst, Ústavní soud, ale stále se cítí utlačovaná. Až vyhraje sněmovní volby, a je to pravděpodobné, bude svého štěstí strůjcem. Pro Česko bude přínosné, když k tomu dojde. Je to snad i cesta, jak vrátit větší části společnosti dojem, že porevoluční éra je také jejich a na té demokracii přece jen něco je.

Hlas jeho pána

Realita, jak už to bývá, je ovšem složitější než teoretické principy. Letošní volby jsou totiž komplikovanější než ty předchozí v tom, že lidé si musí vybrat nejen mezi stranami, ale i mezi stranami ve stranách. V případě sociálních demokratů je na výběr proud současného předsedy Bohuslava Sobotky a jeho konkurenta Michala Haška, jehož jako svého mocenského koně zezadu tlačí na výsluní prezident Zeman. Ten voličům zkomplikoval situaci také prohlášením, že při výběru premiéra bude přihlížet k počtu preferenčních hlasů. I proto uvnitř ČSSD vznikla akce, která voliče vyzývá, aby „kroužkovali“ Sobotku.

Tato výzva dává smysl nejen stoupencům levice. Vůle Miloše Zemana k moci je totiž čím dál větším rizikem a hlava státu se z pouhé obskurní postavy rychle mění v postavu autoritářskou a nebezpečnou. Jmenuje vládu kamarádů bez ohledu na výsledky voleb, na jednání s podnikateli bere výhrůžně ministryni spravedlnosti, dopředu oznamuje, jaký koaliční kabinet po volbách neschválí…

Michal Hašek se netají tím, že chce být vykonavatelem prezidentovy vůle, a lídry z prezidentovy osobní strany Zemanovci dokonce před volbami navrhoval do stínové vlády ČSSD. Sobotka je naproti tomu oponentem Miloše Zemana už více než deset let. V posledních měsících mu sice tu a tam ustoupil, nicméně zatím se jeho kroky dají interpretovat jako taktické, nikoli lokajské.

Pokud Sobotka vyhraje volby a bude sestavovat příští kabinet, ocitne se před životní rolí. Před rolí, již mu nikdo nemůže závidět. Může být prvním premiérem, který dá, ať už přímo či nepřímo, podíl na vládnutí komunistům. Zároveň může sehrát úlohu člověka, který se stane garantem porevoluční cesty České republiky, tedy že se nebude posilovat role nevypočitatelného autoritáře na úkor parlamentu. Jeho hvězda ale také může pohasnout již pár dní po volbách, pokud se stane obětí vnitrostranického puče. Že to jisté kruhy ČSSD spjaté s Milošem Zemanem umějí, o tom by mohl vyprávět někdejší šéf ČSSD Vladimír Špidla, jemuž kontroverze se Zemanem rozvrátila stranu a připravila jej o premiérské křeslo, než bys řekl švec.

Politika není jako soutěž, kde se snadno vybírá nejkrásnější hlas. Jde o pragmatické poměřování pro a proti. Přes všechny výhrady se proto dnes jeví jako nejlepší adept na příštího premiéra Bohuslav Sobotka. Jen on sám však může tuto pragmatickou úvahu proměnit v dobré rozhodnutí.

Pro úspěch sociálních demokratů není podstatný jen jejich výsledek, ale také úspěch dalších stran. Z nich vyplyne, kdo by mohl být koaličním partnerem. Z veřejných i neveřejných vyjádření je zřejmé, že Sobotkovo křídlo by preferovalo lidovce či zelené (nebo oba dohromady). Haškův proud se zase těší na Zemanovce. Zároveň však platí, že ani jedna z těchto stran se nemusí dostat do sněmovny a situace se tak ještě více zamotá.

Malí, ale podstatní

Osud menších stran není pochopitelně důležitý jen pro sociální demokraty. Největší otazníky visí nad spolkem ANO Andreje Babiše. Průzkumy mu předvídají velký úspěch a může to tak i skončit. Stejně jako před lety Věci veřejné oslovuje voliče levice i pravice, protože u podobných projektů vůbec nejde o program. Prostě je nový a dostatečně rozčilený, aby to znělo části společnosti dobře.

Svým způsobem je jedno, jestli vyhraje levice či pravice.

Je však třeba jasně říct, že Andrej Babiš do vysoké politiky nepatří. Je velkým rizikem pro zdejší politický systém, a to hned z několika důvodů. Náleží mezi nejbohatší Čechy a největší tuzemské podnikatele. Jeho primárním (a správným) cílem je dosahovat zisku. Jako každý majitel bude usilovat o to, aby jeho byznys měl ty nejlepší možné podmínky. Je snadné si představit, jak zareaguje, když se ocitne v situaci, kdy bude volit mezi zájmem občanů a zájmem své firmy. Ostatně sám několikrát naznačil, že co je dobré pro něj, je dobré pro všechny. To je pochopitelně omyl.

Nepochopení správy věcí veřejných projevil Andrej Babiš i tím, že už během svého politického tažení koupil největší zdejší vydavatelství MAFRA. Kdyby zůstal u podnikání, šlo by mu vlastně zatleskat. Kombinací byznys – politika – média však vytvořil nebezpečný mix, ze kterého nemůže vzejít nic dobrého. Už nyní společnost oslabil, protože když půjde do vlády, budou z MF DNES a Lidových novin vládní listy, či je tak aspoň budou všichni vnímat. Když se Babiš ocitne v opozici, bude každá kritika vlády ze stránek těchto listů působit jako snaha svrhnout kabinet. Že nejde o plané teoretizování, dokázal minulý týden jeho týdeník 5plus2, který se proměnil v čistou propagandu.

Babiš a jeho kolegové ironizují profesionální politiky – prý „nemakají“, píše o nich ANO na billboardech. Jenže politika je práce, a i když se to české veřejnosti nezdá, systém kariérních politiků procházejících stranickou konkurencí a toužících udržet se ve sněmovně či Senátu má svá pozitiva. Ti lidé se pohybují v rovnoprávném prostředí, podléhají kontrole svých kolegů, a musí tedy brát aspoň nějaký ohled na to, jak v politice fungují. Když neuspějí, zažijí často tvrdý pád. Babiše uvnitř jeho hnutí nekontroluje nikdo, všechny své kolegy si vybral, a když neuspěje, může mu to být vlastně jedno.

Dvě strany mince

Není v možnostech tohoto textu rozebrat všechna uskupení, která kandidují. Ze současné volební nabídky ale vycházejí jako nejzajímavější dvě strany. Nalevo je to Strana zelených a napravo TOP 09. Největší předností zelených je to, že nejsou zatížení korupčními skandály, kladou důraz na životní prostředí (víceméně jako poslední česká strana) a skutečně chrání menšiny. Je to jediné české uskupení, jež ani jednou nesklouzlo ke zneužívání zdejšího odporu k Romům. Silnou stránkou také je nadšení a idealismus členů i stoupenců Strany zelených, které se na politické scéně těžko hledají. Odvrácená stránka věci je, že občas znějí zelení stovkou hlasů, takže se těžko dá orientovat v tom, co je vlastně stranický názor. Tahle „jurodivost“ je však v českém prostředí spíše sympatická. U zelených je nicméně vysoké riziko propadnutého hlasu, což vzhledem k vážnosti situace není marginální problém.

Pro rovnováhu na politické scéně je důležité, aby byla ve sněmovně zastoupena i nějaká silná pravicová strana. A ačkoli Miroslava Němcová odvádí obdivuhodný kus práce, není vůbec jisté, že se jí očista ODS podaří a že po volbách nebude kolegy odsunuta do kouta. Už před minulými volbami jsme psali, že pokud Petr Nečas něco nepodnikne proti kmotrům, stranu tím zničí. Nyní jsme blízko naplnění těchto slov.

Přes mnoho výhrad nám napravo vychází jako lepší TOP 09. Paradoxně ani ne tak kvůli stále unavenějšímu Karlu Schwarzenbergovi či skandály obsypanému Miroslavu Kalouskovi. Jistou naději vidíme v lidech jako Jan Farský, Stanislav Polčák či Petr Gazdík. Tedy v mladší generaci starostů, kteří v minulé sněmovně prokázali slušné jednání a politické schopnosti. Výhodou TOP 09 oproti ODS je i jasná proevropská politika.

Platí poslední závorka

Výsledky voleb se většinou hodnotí podle toho, jestli člověk fandí nějaké straně či ideovému proudu. Letošní volby jsou ale zvláštní tím, že je svým způsobem jedno, jestli vyhraje levice, nebo pravice. Jestli bude mít více ČSSD a méně TOP 09, či naopak. Úspěšnost budeme hodnotit podle toho, jak neuspěli extremisté (například KSČM, Okamurův Úsvit přímé demokracie či Dělnická strana sociální spravedlnosti), nečitelné proudy napojené na autoritářského Zemana (Zemanovci, Haškovo křídlo v ČSSD) a Babišovo antipolitické ANO a naopak jak uspěly tradiční a čitelné strany (Sobotkova ČSSD, lidovci, ODS, zelení či TOP 09). Politika přináší překvapení a nejednoznačné situace. To může nastat i po letošních volbách, pokud však vznikne nějaká koalice ze stran uvedených v poslední skupině, nebude to tak zlé. Protože ano, může být i hůř.