Více odvahy a fantazie

„Názory lidí na uprchlíky se strašně proměnily, to je teď skoro nejdůležitější,“ řekla minulý týden šéfka Nizozemské rady pro uprchlíky Dorine Mansonová. Setkání proběhlo jen pár dní poté, co u italského ostrova Lampedusa utonulo přes tři sta utečenců, kteří byli na cestě z diktatury ve východoafrické Eritreji do svobodné Evropy (podrobněji text viz str. 30–31). „V osmdesátých letech jsme vítali uprchlíky z Vietnamu nebo z Chile jako hrdiny,“ rozváděla svou myšlenku Mansonová. „A teď? Lidé říkají, že jsme sami v krizi, a tak by měli radši zůstat jinde, daleko od Evropy.“

Podobné nářky dnes v evropské veřejnosti udávají tón a – jak už to v demokraciích bývá – přenášejí se dále k politikům. Ti na tragédii na hranicích Evropské unie reagují především snahou o zlepšení ostrahy hranic. Chtějí dát pohraničníkům více člunů, vrtulníků, dronů. Tento krok je součástí správného řešení, chráněné hranice jsou pořád základem mezinárodního uspořádání a lépe pracující pohraniční stráž na moři zachrání více tonoucích migrantů. Snaha o skutečně vážně míněné řešení by se však neměla zastavit v tomto bodě. Evropané – a tedy pochopitelně také Češi – by měli projevit větší míru odvahy i fantazie a myslet při reformách více na uprchlíky.

Mnohem méně než Keňa

Před popisem žádoucích změn v azylové politice je potřeba vyvrátit dva rozšířené mýty. Často se objevuje názor, že se ženy a muži plaví na přeplněných člunech po Středozemním moři jen kvůli vidině evropského blahobytu. Není to pravda. Na každé lodi se obvykle setkávají lidé, kteří mají k cestě do Evropy různé důvody; koneckonců každého člověka vždy pohání směs různých motivací.

Každopádně dvě třetiny lidí, kteří letos dopluli k italským břehům, pocházejí ze Sýrie, Eritreje a Somálska, tedy ze zemí sužovaných válkou nebo mimořádně krutou diktaturou. Převážně ekonomicky motivovaní migranti zpravidla připlouvají z Tuniska či Egypta a italské úřady je na základě mezivládní dohody hned letadlem posílají zpět na sever Afriky.

Celá Unie by měla pomoci především Itálii a Řecku.

Evropané také často naříkají, že na našem kontinentu už není pro utečence místo. Strach před uprchlickou vlnou ale působí směšně při pohledu na několik čísel. Loni v celé Evropské unii, kde žije pět set milionů lidí, požádalo o azyl tři sta tisíc lidí. Třikrát více Somálců přitom žije v jediném uprchlickém táboře, který stojí ve čtyřicetimilionové Keni. Naprostá většina utečenců zkrátka zůstává poblíž svých zemí a doufá v brzký návrat domů – to platí i pro dva miliony Syřanů, teď žijí převážně v malém Libanonu a Jordánsku. Už jen tato čísla by měla být impulzem k mnohem větší vstřícnosti k lidem, kteří prchají z míst, kde se prakticky nedá vést slušný, poklidný život.

Pomoci Řecku

Je pravděpodobné, že tlak na příchod migrantů bude vždy větší než schopnost Evropy nové obyvatele přijímat. Odborníci na problematiku uprchlíků se ale shodují na sérii opatření, která by výrazně snížila počty obětí na našich hranicích. V zemích, odkud přichází nejvíce uprchlíků, například v současné době prakticky neexistuje nabídka a informační kampaň pro spíše prací motivované migranty ani žádné legální cesty pro uprchlíky. „Všichni s různými důvody útěku jsou odkázáni na převaděče a nebezpečí cesty samozřejmě roste spolu se stoupajícími hradbami, které EU stále zvyšuje,“ říká například Martin Rozumek z Organizace pro pomoc uprchlíkům. Ambasády evropských států by mohly vydávat humanitární víza, jež uprchlíkům umožní přicestovat legálně do Evropy a požádat zde o azyl. Evropa by také mohla přijímat více uprchlíků z táborů, které jsou pod ochranou Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) – tímto směrem se teď vydalo Německo, jež přijme pět tisíc Syřanů. Česko se k takovému gestu zatím nechystá a zůstává u programu na přesídlení desítek barmských rodin, který naše úřady v minulých letech vyčerpával.

Druhou evropskou prioritou by mělo být usnadnit život těm, kdo se už na náš kontinent dostali. Dnes platí nařízení, podle něhož je za uprchlíky odpovědná země, přes kterou do Evropy vstoupili. Státy na okraji Unie, zvláště Itálie a Řecko, nápor žádostí nezvládají a přistěhovalci končí na ulici, v novodobém nevolnictví na jihu Itálie nebo v přeplněných řeckých detenčních centrech. Řešením by bylo, kdyby si evropské státy žádosti o azyl spravedlivěji rozdělily. O takové reformy by mělo usilovat i Česko. Zbavilo by se čestně současné alibistické pozice země ve středu Evropy, jež může předstírat, že se jí otázky uprchlíků na hranicích s Afrikou a Blízkým východem netýkají.