Jan Senft
Jan Senft • Autor: Archiv autora

Mozek mi rozvibruje nekonečné řinčení budíku. Otevřu oči, apaticky pozoruji strop v ranním pološeru. Nemotorně slézám po žebříku palandy. Padám na záda. Vyrazím si dech, který vzápětí znovu popadám, takže můžu pokračovat ve stereotypním, nenáviděném rituálu: čaj, oblečení, čištění zubů, „Ahoj, mami“ a cesta na autobus. Ráno už určitě „vypálilo“ nejméně dvě krabičky Lucky Strike, soudě podle mlhy, kterou se prokousávám na zastávku, kde stojím jen s několika podivíny z vesnice. Mráz nemilosrdně zalezl pod všechny kusy oblečení a štípe, až to bolí. Nastupuji do autobusu. Je říjen 2009 a je mi patnáct let.

V rozespalém deliriu ani nevnímám cestu a ocitnu se zčistajasna na „ípáku“; kousek odtud stojí naše škola. Na „ostrově“ mezi dvěma semafory potkávám svého guru a kamaráda Kariho, jak si zrovna vychutnává šluk po šluku svou pravidelnou dávku marihuanového opojení. Kari býval týpek, který jako by sem spadl ze sedmdesátých let minulého století. Mánička, na sobě dlouhé vytahané svetry a džíny koupené prý ještě za totáče v Tuzexu.

„Mír, Kari! Jak se máš, Manitou?“ pozdravím ho. „Mír, bratře, až na tu kosu to docela ujde, ale nestěžuju si.“ „U mě taky, ráno jsem myslel, že asi chcípnu, ale teď už docela žiju. Nechce se mi do pakárny, ale mám šachy, tak to nějak přežijeme,“ říkám Karimu.

Kari dokouřil jointa a upřel na mě své vážné oči s lehce rozšířenými zorničkami: „Něco pro tebe mám. Hudbu tvýho srdce, muziku tvýho života. Zahoď všechny ty smutný kapely, co jsi doteď poslouchal. Ponoř se do síly undergroundu!“ Posvátně vytáhl ze špinavého batohu dvě přepálená CD s nápisem „lihovkou“ The Plastic People of the Universe. Předal mi je jako posvátné hostie undergroundu; nějak podobně Ježíš podával chleba učedníkům při poslední večeři.

To srovnání není jen tak, protože asi za měsíc po tomto zážitku se Kari předávkoval prášky, vypumpovali mu žaludek a vyhodili ho ze školy. Teď je na zeměměřičské škole. Jako zeměměřiči pracovaly „máničky“ už za bolševika, tak se toho od té doby asi tolik nezměnilo. Pak za námi chodil asi čtyřicet dní z protidrogových sezení a od té doby jsem ho už neviděl.

Škola utekla asi tak rychle jako pohyb mrtvé želvy na kluzišti a potom, úplně zřízený, konečně dorazím domů. Ze skříně vyhrabu „oldschoolový“ discman. Jdu ven, zarazím pecky co nejvíce do uší, abych neslyšel okolí, a propojím s discmanem. Venku je krásná podzimní „depka“. Už není takový mráz jako ráno, zrovna zachází slunce, ze stromů padá listí a ve vzduchu je cítit, že už brzy přijde zima. Do discmanu vložím jedno z CD od Kariho a zmáčknu play.

Do hlavy mi v tu chvíli začnou proudit psychedelické tóny saxofonu Vráti Brabence, depresivní basové linky Mejly Hlavsy a do kolen mě dostávají úžasně přesné texty Egona Bondyho. Najednou vidím svět úplně jinak, nad hlavou mi hoří Eliášův oheň, z něj vylétávají apokalyptičtí ptáci, vidím muže bez uší, který si vzal svoji dávku heroinu, i Podivuhodného mandarína. Ponořil jsem se do síly undergroundu. V tu chvíli jsem věděl, že tohle je hudba mého srdce, muzika mého života. Běžím domů a zahazuji všechny desky těch smutných kapel, co jsem dosud poslouchal. Zdvihnu CD Plastiků k nebi. Stál jsem tam a koukal, naplněn rozechvělostí a bázní.

Od té doby, pokaždé když mi do mozku proudí blahodárné tóny plastických lidí, vzpomenu si na onen „jeden den“, den, kdy jsem poprvé uslyšel underground!

JAN SENFT,
19 let, Stříbrná Skalice

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte