Kultura Knihy

Sama mezi indiány

Skutečný příběh unesené dívky, která prožila 22 let v amazonské džungli

Ettore Biocca: Sama mezi indiány
Ettore Biocca: Sama mezi indiány • Autor: Dauphin

Když jeden z kmenů yanoámských indiánů žijících na pomezí Brazílie a Venezuely  zaútočil na rodinu Valerových, psal se rok 1937. Španělskému obchodníkovi Carlosu Valerovi se během jejich útoku zabodlo do těla osm šípů, ale všechny si je vytrhal a s manželkou a dvěma dětmi se mu podařilo uprchnout. Jen jejich zraněná nedospělá dcera Helena zůstala ležet na kraji pralesa. Po pár dnech se ji otec vydal hledat s pomocí armády, ale neúspěšně. Až po 22 letech, které prožila mezi domorodci, se najednou objevila v salesiánské misii Tama Tama na venezuelském území. Její dobrodružný příběh zaznamenal italský parazitolog a antropolog Ettore Biocca v knize Sama mezi indiány. Poprvé vyšla v roce 1965, česky ji nedávno vydalo nakladatelství Dauphin. K mýtu o ušlechtilých divoších má daleko, vypovídá spíš leccos o násilné přirozenosti člověka a prvopočátcích utváření lidské společnosti.

Reklama
Reklama

Kmenové a manželské války

Kniha Ettoreho Bioccy je svým způsobem protipólem slavných Smutných tropů Clauda  Lévi-Strausse. Zatímco on popisoval své výpravy za indiánskými etniky na území Amazonky a Mato Grosso jako vědec-antropolog, jeho italský kolega skromně přijal roli ghostwritera. Ustoupil do pozadí a zaznamenal příběh Heleny Valerové z jejího pohledu, tedy jazykem a očima ženy, která mezi Yanoámy prožila téměř celý svůj dosavadní život a stala se jednou z nich. Její vyprávění lze číst jako etnologickou zprávu i jako román svého druhu.

Už líčení prvních týdnů Helenina života mezi Yanoámy může současného zjemnělého Evropana až ochromit. Krátce po svém únosu se stala svědkyní mezikmenové války, která vyústila ve zběsilou genocidu, při níž válečníci ze sousedního kmene pozabíjeli všechny chlapce a nemluvňata mužského pohlaví. Rozbíjeli jim hlavy o skálu. Některé ze zavražděných dětí byly přitom syny žen unesených z jejich vlastního kmene. Mezikmenové války byly mezi Yanoámy velice časté, i když většinou nekončily tak brutálně. Právě pro svou agresivitu a nepřístupnost jejich území Yanoámové patřili až do šedesátých let mezi téměř neznámé etnikum. Biocca v předmluvě ke knize píše, jak tehdy jeho indiánští průvodci odmítali z obavy z nočních přepadů zůstat na severním břehu Orinoka, kde Yanoámové žijí. O to cennější je svědectví Heleny Valerové.

Když ji indiáni unesli, bylo jí teprve jedenáct let. Jedna z yanoámských žen ji přijala za svou dceru a tak ji zachránila před zabitím. Brzy byla zasvěcena do společenských rituálů, stopování zvířat a jejich lovu, léčení pomocí zvířecích duchů. Mohla pozorovat rituální přípravu jedů kurarearoarí nebo halucinogenní drogy nazývané epená, kterou si indiáni bambusovými hůlkami foukají navzájem do nosu. Získané dovednosti využila o pár let později, když jí jedna ze žárlivých manželek podstrčila jedovatá žabí vajíčka, jimiž se otrávily děti, které měla na starosti. Helena proto musela uprchnout do pralesa, aby ji jejich otec nezabil. Strávila tu sama téměř půl roku mezi jaguáry a jedovatými hady, živila se kořínky a ovocem. I Yanoámům se zdálo neuvěřitelné, že by dokázala v džungli přežít tak dlouho. Když ji objevili muži ze sousedního kmene, domnívali se, že jde o jejího ducha.

Helena Valerová si díky své odvaze a schopnostem získala úctu a jeden z náčelníků si ji vzal za ženu. Yanoámská společnost je sice polygamní, ale ona si mezi jeho ostatními manželkami vydobyla zvláštní pozici díky sebevědomému a odvážnému vystupování. Nebála se svému muži odmlouvat, diskutovala s ním o mýtech a pověrách jeho kmene a často mu rozmlouvala jeho válečnické choutky. Jen občas jejich spory přerostly v domácí násilí. Jednou omylem zavinila smrt manželova psa a on jí kvůli tomu přerazil ruku dřevěným kyjem.

Útěk

Zvláštní je odosobněný tón Helenina líčení. Sem tam sice zmíní, že byla smutná nebo že plakala poté, co jí někdo ublížil, ale jinak o svém vnitřním životě neprozradí nic. Není přitom jasné, jestli je to důsledek Bioccova zpracování, nebo zda Yanoámové takové věci nepovažují za důležité. Druhou variantu by podporoval charakter jazyka, jímž Helena Valerová svůj příběh vypráví. Citoslovce napodobující hlasy zvířat i opakující se sentence připomínají mytické příběhy orálních kultur, v nichž nebývá pro psychologii hrdinů místo.

Přesto by současný evropský čtenář asi přivítal, kdyby Biocca Valerovou více tlačil k popisu jejích pocitů. Některé situace k tomu vybízejí – například porod dvou jejích synů, které přivedla na svět sama při svých útěcích do džungle. Nebo smrt manžela, po níž musela utéct, aby syny zachránila před nepřáteli ze sousedního kmene. Proto se Helena Valerová také po 22 letech v džungli vrátila mezi bílé.

Všechno jinak

Její vyprávění není jenom cestou časoprostorem, ale i příležitostí k přemýšlení o původním, „přirozeném stavu člověka“. Podobně jako u jiných přírodních etnik, i u Yanoámů jsou zásvětí, člověk a okolní příroda prostupné, vše existuje ve vzájemném vztahu. Valerová na mnoha místech líčí, jak byl její manžel schopný na dálku vycítit přítomnost cizího člověka nebo zvířete. Ač nedotčeni civilizací, do ušlechtilosti  – kterou domorodcům rádi přisuzovali osvícenci Rousseau, Diderot i jejich následovníci – mají ale tihle indiáni daleko.  Každého, kdo v nedotčeném pralese hledá ztracený ráj, konfrontuje kniha Heleny Valerové se surovou realitou.

„Dospějeme snad nakonec k odsouzení každého společenského stavu, ať je jakýkoli?“ ptá se Claude Lévi-Strauss ve Smutných tropech. Takový závěr by podle něj byl nesmyslný. „Přirozený člověk“ neexistoval ani před společností, a neexistuje ani mimo ni. Každá společnost je ve své podstatě druhem násilí. Jde proto o neustálé hledání způsobu, jak učinit lidské soužití co nejsnesitelnější. „Zlatý věk, který slepá pověra umísťovala za nás (nebo před nás), je v nás,“ napsal Lévi-Strauss. V tom spočívá smysl svědectví Heleny Valerové – lze skrze něj nahlédnout, co špatného z naší přirozenosti neustále opakujeme a co dobrého jsme naopak ztratili.

Helena Valerová si nakonec zvolila život s Yanoámy. Po návratu mezi bílé si uvědomila, že „mezi svými“ zažívá paradoxně méně srdečnosti a vzájemné solidarity. Setkávala se sice se zájmem novinářů, ti ale chtěli na jejím příběhu jen vydělat. Její vlastní rodina ji považovala za divošku, a když chtěla dát své zachráněné děti do školy, byly odmítány kvůli neznalosti jazyka. Své vyprávění proto končí deziluzí: „Představovala jsem si u bílých všechno jinak.“

Ettore Biocca: Sama mezi indiány

Přeložila Alena Hartmanová,
Dauphin, 548 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte