Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Eseje

Cestou zdvořilého nekonfliktu

To, že se zrovna nehádáme, ještě neznamená, že si skutečně rozumíme

Jan Hron
Jan Hron • Autor: Archiv

Když asi před měsícem slavil v českém Senátu svoje patnácté výročí Česko-německý fond budoucnosti, vyčnívala mezi oslavnými řečmi zamýšlejícími se nad soužitím s našimi německými sousedy ta od Petra Pitharta. Bývalý vrcholný český politik a stále ještě vrcholný český intelektuál byl jedním z prvních, kdo ve složitých a pořád ještě poněkud výbušných česko-německých vztazích usilovali o vzájemné porozumění. Vybaven touto neopakovatelnou zkušeností se pokusil nastínit, jak by měl česko-německý dialog pokračovat v budoucnu.


Jeho řeči stojí za to věnovat pozornost. Bezděčně totiž odhalila limity našich představ o tom, co skutečné porozumění vlastně je. Jinými slovy: porozumění příliš často zaměňujeme za stav, kdy se zrovna nehádáme. To je ovšem zásadní omyl.

Váš příběh, náš příběh

Pithart ve své řeči zdůraznil, jak pro něj bylo během složitých a mnohdy bolestných česko-německých diskusí o společné minulosti úlevné, když zjistil, že se s lidmi odlišného názoru nemusíme dobrat nějaké objektivní společné pravdy: „Pravdě se vždycky jen přibližujeme a často zůstane jen u setkání dvou odlišných představ o ní.“ Podle Pitharta stačí vyprávět si příběhy a snažit se příběhům druhých porozumět. Bez nároku na to, že spolu budeme souhlasit.

To určitě platí. Zároveň je načase položit si otázku, jestli si s takovou představou porozumění vystačíme. V devadesátých letech při debatách o česko-německé minulosti šlo jistě o užitečný akcent. Čtyřicetiletá komunistická propaganda udělala své: německou válečnou krutost a krvežíznivost jsme znali detailně, o našich poválečných „excesech“ se mlčelo. Ale dnes? Když už snad téměř neexistuje pamětník, který by neměl svoji knihu? Co nám vyprávění minulých příběhů přinese objevného?

Pithartův návod odhaluje obecnější slabinu českých intelektuálů, kteří za vrchol dialogu považují jakýsi zdvořilý nekonflikt: slušně něco říct a slušně druhého vyposlechnout. Když například mluví Tomáš Halík o mezináboženském dialogu, myslí tím právě toto: dávat dohromady na různých diskusních fórech osobnosti rozdílných náboženství, aby se otupily vzájemné hrany, aby lidé z různých koutů světa zjistili, že jsou také lidé. Nebo jiný příklad: Co jiného je Havlovo Forum 2000 než prestižní událost, kde se významné světové celebrity ve slušnosti sejdou a pak ve slušnosti rozejdou? A pokud se už na něčem společném usnesou, pak na jakémsi globálním minimu („nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě“), jež sice platí pro všechny, ale které zároveň nic moc neznamená.

Samozřejmě není nízká meta umět si navzájem vyprávět vlastní příběhy. V době, kdy jsme přehlceni nesourodými a útržkovitými informacemi, je člověk rád takřka za jakýkoli příběh. V dialogu se však může odehrát víc.

Český filozof Ladislav Hejdánek říká, že nejhlubší význam dialogu spočívá v tom, že uprostřed otevřenosti vůči druhému, vůči partnerovi v rozhovoru se učíme otevřenosti podstatnější, hlubší, radikálnější, totiž otevřenosti vůči samotné pravdě: „Uprostřed rozmlouvání a vzájemného naslouchání se stává, že partneři zaslechnou nikoli jenom jeden druhého, nýbrž oba něco třetího, něco, co je osloví během jejich rozmlouvání a skrze ně. Nejhlubším smyslem dialogu je naděje, že uprostřed našeho povídání a promlouvání zazní něco, co ani jeden z nás původně nevěděl a co nebylo součástí pojetí a názoru ani jednoho z nás, totiž že zazní pravda jako něco nového, aktuálního, živého, co nás oba přesvědčí a co si nás podmaní.“

Polská inspirace

Vztáhněme Hejdánkovu myšlenku na Pithartovu metodu „vyprávění příběhů“. Dialog je v tomto smyslu pomyslným prostorem, do něhož vstupujeme každý sám za sebe, se svým vlastním příběhem, ale kde zároveň můžeme zahlédnout nebo přímo objevit příběh společný, který nás oba přesahuje.

Mohli bychom to vyhrotit dokonce tak, že dialog je k ničemu, pokud v něm nehledáme, co nás může, nebo dokonce co nás má spojovat, co je náš společný úkol, kudy vede naše společná budoucnost. Všechno ostatní – slušnost, upřímnost, naslouchání atd. – je pouze důležitým předpokladem, ne však cílem. Platí to pro dialog na osobní úrovni stejně jako pro dialog mezináboženský či mezinárodní. Jde přirozeně o velké umění, ve kterém lze snadno selhat. To ale neznamená, že bychom se o ně neměli pokoušet.

Co se vztahu k Němcům týče, inspirativní pro nás mohou být třeba Poláci. Jak známo, tamější ministr zahraničí Radosław Sikorski před časem vyzval Německo, aby se stalo vůdčí zemí Evropy.

Dodnes to vyvolává velký údiv. Poláci mají – stejně jako my – tisíce historických důvodů Německu nedůvěřovat. Je ovšem projevem pokročilé schopnosti dialogu, že i přes tuto zkušenost se Poláci k Německu hlásí jako k zemi, jež má vést a které v tomto vedení budou pomáhat.

Polsko s Německem a ještě s Francií tvoří dohromady tzv. Výmarský trojúhelník. Je to zatím lehce formální, niceméně spolu s odvážnou výzvou ministra Sikorského minimálně důležitý počátek příběhu, který už není jenom „ten náš“ či „ten jejich“, ale jedná se o příběh společný. Jako by Poláci už pochopili to, co my stále ještě nechápeme.

Teoreticky bychom totiž ve vztahu k Němcům měli být dál než oni. Už česko-německá deklarace z roku 1997 nás zavazuje, že společně s Německem budeme přispívat k utváření sjednocující se Evropy. Realita je ovšem poněkud jiná.

Češi se na projekt společné Evropy dívají se skepsí a nedůvěrou. Společná programová politika s Německem neexistuje. Rádi říkáme, že naše vzájemné vztahy jsou tak dobré jako ještě nikdy, zároveň však Němce rádi slovně kopneme do kotníků za to, co nám provedli za války nebo jak blázní se svou energetickou politikou. Dalo by se to svést na nízkou úroveň české politiky. Možná. Jak ale chtít od politiků něco víc, když ani naši intelektuálové si pod porozuměním neumějí představit víc než pouhou nekonfliktnost?

Je zřejmé, že jenom ta nestačí. Místo tolerantního naslouchání „příběhům druhých“ je potřeba začít přemýšlet o příběhu budoucím a společném. A to nejen ve vztahu k Němcům. 

Reklama

JAN HRON

vystudoval bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je archivářem v Knihovně Václava Havla.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte