Kultura Knihy

Jsme Anonymous

Kniha Parmy Olsonové je detektivkou o jádru hackerského hnutí

56 anonymous R03 2013
56 anonymous R03 2013 • Autor: Respekt

Aaron Barr se dlouhou dobu snažil proniknout mezi hackery z komunity Anonymous. Chtěl zjistit, kdo ji tvoří, a předat informace FBI. Šéfovi firmy, která se zabývala digitální bezpečností, by takové odhalení přineslo  publicitu. Anonymous v té době – psal se rok 2010 – podnikali jeden velký útok za druhým. Z provozu vyřazovali stránky internetového platebního systému PayPal, Visy nebo MasterCard. Mstili se za to, že tyto firmy bránily financování společnosti WikiLeaks, protože na svém webu zveřejnila tajné depeše americké diplomacie. Jednoho večera však Aaron Barr zjistil, že někdo změnil heslo od všech jeho účtů:  e-mailu, Facebooku, Yahoo i Twitteru. Ten někdo byli hackeři Anonymous, kteří Baarovy úmysly odhalili. Brzy nato se na internetu objevily tisíce interních e-mailů jeho firmy. Kariéra bezpečnostního experta skončila.

Reklama
Reklama

Od té doby Anonymous provedli řadu dalších kousků: od zablokování stránek egyptské nebo tuniské vlády během arabského jara až po zveřejnění databáze členů ODS. Co jsou ale hackeři z hnutí Anonymous zač? Jak jejich komunita funguje? Je to vůbec komunita? A jsou opravdu tak mocní? Několik zajímavých odpovědí přináší kniha britské novinářky Parmy Olsonové Jsme Anonymous. Uvnitř hackerského světa Anonymous, LulzSec a globální internetové vzpoury.

Zábava na cizí účet

Parmy Olsonová se pustila do nesnadného tématu – ze své podstaty je totiž bezbřehé. Členem hnutí se může stát kdokoli: stačí se prohlásit za Anonymous a pak pečlivě skrývat svou internetovou identitu. Komunita „Anonů“, jak si členové hnutí říkají, vlastně ani není komunitou, neexistuje tu žádná hierarchie, jde o jednotlivce nebo roztroušené skupinky jednotlivců, které se jako hmyzí roje nevyzpytatelně dávají dohromady a potom zase náhle zanikají. Jen někdy – podobně jako se šíří epidemie – vyvolá nějaká malá parta internetové davové šílenství, jež postihne na celém světě tisíce lidí, a dokonce je vyžene do ulic.

Líhní Anonů je chatovací fórum 4chan.org: anarchistické a poněkud zvrhlé prostředí, kde se dá pod přezdívkou zveřejnit cokoli. Neexistují zde žádná pravidla. Snad jen jediné: dobře se bavit, především na cizí účet. Právě tady zesílilo přesvědčení, že ten, kdo se staví proti naprosté volnosti internetu a snaží se ho jakkoli omezovat, zaslouží potrestat. Ostatně i celkově jsou Anonymous a priori naladění proti každé tradiční společenské autoritě či síle: policii, církvi nebo třeba byznysmenům z Wall Street. Všechny větší útoky jsou proto kromě touhy bavit se a být při tom viděn spojené s jakýmsi virtuálním rebelantstvím. Z tohoto důvodu akce Anonymous nelze srovnávat s organizovanými kybernetickými útoky špionážních služeb.

Přes chaotickou povahu hnutí zachycuje autorka jeho vývoj přehledně a poutavě. Aby to vůbec šlo, svůj pohled záměrně zužuje. Vypráví příběh jedné skupiny, jež si říká LulzSec. Lulz je totiž esencí Anonymous: jejich hlavní misí je zábava na cizí účet.

Během své historie se skupina bavila opravdu královsky. Zveřejnila seznam státních úředníků, kteří ve svém pracovním „volnu“ surfovali na pornografických stránkách. Nabourala se do databáze Sony Pictures s tisíci osobních údajů. Shodila či zesměšnila stránky americké televize PBS, a dokonce i web zpravodajské služby CIA. A samozřejmě to všechno peprně komentovala na twitterovém účtu, jejž sledovaly statisíce lidí včetně světových médií.

Členové LulzSec zvládli tohle všechno a mnohé další v průběhu jediného roku. Zhruba šest hackerů si dovolovalo čím dál víc. Rostoucí sláva je pobízela ke stále divočejším kouskům a nakonec způsobila, že si přestali dávat pozor. Jednoho z nich chytila americká FBI a donutila ho spolupracovat. Během pár měsíců byli odhaleni i ostatní.

Jak popisuje Olsonová, nejčastěji šlo o teenagery, kteří neměli příliš úspěch v reálném životě a sebevědomí si zvyšovali u počítače. Rozdíl mezi jejich velkohubým vystupováním na sociálních sítích a tím, jak plaše komunikovali ve skutečném světě, byl až zarážející. Příčiny už tak překvapivé nejsou: pocházejí z rozvrácených rodin, mají nízké sebevědomí nebo jsou psychicky nevyrovnaní, což spolu s nezkrocenými ambicemi vytváří výbušnou směs. Obzvlášť pokud se k tomu přičte schopnost internetu vytvořit v člověku falešný dojem, že když ho sledují tisíce lidí, dělá něco opravdu podstatného.

Olsonová si zaslouží obdiv za poctivost, s jakou se tématu chopila: nasbírala desítky rozhovorů se samotnými hackery, pročetla stohy článků a soudních materiálů, prokousala se tunami internetových diskusí, na nichž se hackeři z LulzSecu dohadovali na příštím útoku. Z nekonečného moře informací vystavěla knihu, která v sobě spojuje prvky akčního dramatu, detektivky a jež vyniká psychologickými portréty jednotlivých hackerů. Díky preciznímu popisu událostí vyvozuje obecnější důvody, proč je dnes hackerství na vzestupu.

Pohodlně a bez pistole

Hackeři jednak parazitují na hlouposti internetových uživatelů. K většině internetových útoků není potřeba speciální odbornost ani vybavení. Stačí objevit bezpečnostní díru na webových stránkách, což u většiny z nich není tak složité, jak by se mohlo zdát. Nebo při surfování natrefit na naivku, kterému namluví, že se mu chce nějaká skupina hackerů vloupat do facebookového účtu, vylákají z něho heslo, aby ho „zabezpečili“, pak se do něj vloupají a získají další cenné údaje. Chce to jen být trochu chytrý a cynický. Další obvyklý způsob útoku je prostřednictvím tisíců zavirovaných soukromých počítačů přehltit vybranou webovou stránku nesmyslnými dotazy a tím ji vyřadit z provozu.

Internetová zločinnost roste i kvůli tomu, že je oproti skutečnému světu mnohem zábavnější a pohodlnější. Když hodlá zloděj vykrást banku starým poctivým způsobem, musí mít jistou odvahu, odejít z domu, vejít do banky, komunikovat s obsluhou u přepážky, vytáhnout pistoli a rychle utíkat. Když ale chce hacker ukrást čísla kreditních karet, sedí doma u počítače a kliká myší stejně, jako když si čtete aktuální zpravodajství – dokonce to často dělá zároveň.

Hackerských aktivit je dnes plný internet, ať už jde o drsnou zábavu, rebelství či obyčejnou zlodějinu. Důvodem je i to, že na síti žijeme mnohem víc než dřív – naše životy někdy bývají víc virtuální než skutečné. Naštěstí zatím nemají internetoví „rejdilové“ příliš velký dopad: občas někomu znepříjemní život, ale tím to také končí. Až budou „lidoví“ hackeři více organizovaní a cílevědomí, budou také více nebezpeční– anebo užiteční, i to je potřeba si připustit. Každopádně budeme muset začít brát jejich snahy opravdu vážně.

Autor pracuje v Knihovně Václava Havla.

Parmy Olsonová: Jsme Anonymous
Přeložila Daniela Reischlová, Práh, 494 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte