Od nejstarších dob Země ztrácela výlučné postavení ve vesmíru. Původně měla být jeho středem, ten však Koperník začátkem 16. století umístil do blízkosti Slunce. Tam ale také dlouho nevydržel, neboť lidstvo postupně pochopilo, že Slunce je jen jednou z hvězd. Ve 20. století se pak ukázalo, že celá naše Mléčná dráha je běžnou galaxií, jakých jsou v kosmu stovky miliard. A zrodila se jedna ze základních představ o nejširším světě kolem nás: vesmír je homogenní a izotropní, to znamená, že se na velkých vzdálenostech jeví stejný, ať už se v něm pozorovatel nachází kdekoli a hledí jakýmkoli směrem. Neexistuje žádný bod, který by byl význačnější než jiný, a žádný směr pohledu odlišný od ostatních.
Tento zdánlivě banální princip je velmi důležitý a je například ukryt hluboko v srdci Einsteinovy obecné teorie relativity, teorie gravitačního pole. Až donedávna se zdálo vyloučeno, že by jej mohlo cokoli narušit. Teď se však začíná ukazovat, že možná tak úplně neplatí.
Kosmická osa zla
Světlo či jiné elektromagnetické záření, které k nám letí ze vzdálených oblastí vesmíru, se vydalo na cestu velmi dávno, a nabízí tedy svědectví o procesech, jež probíhaly třeba i dávno před vznikem Slunce. Existuje však časová mez, za kterou už „dohlédnout“ nelze: doba, kdy byl vesmír starý jen asi 380 tisíc let …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
