Je možné separovat dílo od jeho tvůrce? V případě Davida Grossmana (59) a titulu Žena prchá před zprávou jen sotva. Román vznikal během tzv. druhé libanonské války, v níž bojoval i Grossmanův dvacetiletý syn Uri a Grossmanova manželka nechávala v noci přede dveřmi svítit pro případ takové zprávy, na niž se v titulu románu naráží. Navíc samotný Grossman podobně jako jeho hrdinka prošel skoro půl země (od hranic s Libanonem až po Jeruzalém), aby Uriho ve vojenské službě svým způsobem doprovázel a chránil. Když pak Uri několik hodin před podepsáním příměří v Libanonu padl, kniha už byla téměř dopsaná a na jejím textu autor nezměnil téměř nic. Její přijetí to však ovlivnilo zásadně: navzdory Grossmanovu přání se stala nedotknutelnou; jak konstatoval jiný izraelský spisovatel Avraham Jehošua. Drtivá většina recenzentů se ji rozhodla interpretovat jen jedním, paradoxně buď proizraelským, nebo protiizraelským směrem. A to přesto, že – jak se u beletrie na světové špičce na rozdíl od politického programu očekává – více otázek klade, než zodpovídá.
Protagonistka Ora je současná izraelská žena středního věku, od většiny se liší jen mimořádnou schopností pozorovat, vciťovat se a milovat. Syna Ofera se snaží uchránit před barbarstvím, jakého by se mohl coby voják dopustit, a ještě zoufaleji ho chce uchránit před smrtí. On se však dobrovolně přihlásí na nebezpečnou akci a ji v jakési psychické zkratce napadne, že když nebude doma, aby z rukou úřadů převzala zdrcující zprávu, Ofer nemůže nikdy zemřít. Proto se vydá na cestu: putuje se svým někdejším milencem a Oferovým biologickým otcem Avramem, jemuž o synovi neustále vypráví.
Ora však chápe, že útěk je pouze patetický protest, že svému údělu neuteče, a v závěru se vrací. Kromě toho stejně neví, kam by prchla – ačkoli svou zemi kritizuje, ještě více ji miluje, je to její vlast. Vlast, jejíž nádhernou krajinu a přírodu lemují pomníčky padlým, kteří ji bránili, vlast, v níž se procházejí moderní lidé s mobily i biblická stáda ovcí. Vlast, ve které je dilema všech rodičů, jak mají vychovávat své děti, aby je co nejlépe připravili na budoucnost, extrémně vyhrocené. Mají vyrůstat jako citliví liberálové, nebo jako válečníci? A jaké prostředí a podmínky je vlastně čekají, když ani Ora si není úplně jistá, zda má Izrael vůbec šanci přežít?
Román impozantně uchopuje velká témata jako sílu lásky, válečnou zkušenost, paměť a strach ze smrti (jednotlivce i národa), nicméně nenápadně zkoumá též izraelskou mentalitu tak, jak se zformovala pod vlivem bouřlivé historie plné konfliktů.
Zdá se, že kniha se chce osvobodit od vojenského slovníku, který se vplížil do všech oblastí izraelského života, příznačné – a patrně nevyhnutelné – však je, že se jí to daří jen částečně. Když malého Ofera trápí noční můry z toho, jak je Izrael malý a kolik má nepřátel, i velkorysá Ora podlehne dominantnímu národnímu vyprávění a vezme ho na výlet, na němž mu ukazuje tanky a další zbraně, kterými Izrael disponuje a jimiž by se bránil. A ve vypjaté emoční situaci s arabským taxikářem Samim, kterého vždy brala jako přítele, také ona sklouzne do role arogantního dobyvatele, zatímco on hovoří jako zahořklý poražený. I když si nakonec toto naprosté selhání komunikace uvědomí a položí si otázku, jestli se Samim vůbec kdy vedla skutečný, upřímný rozhovor.
Žena prchá před zprávou je román překvapivě fyzický: klíčová je pro něj země jako vlast a jako hlína nejen v biblickém slova smyslu (Ora do ní mluví, když ji Avram nechce vyslechnout, a zajatého a mučeného Avrama do ní v Egyptě několikrát málem pohřbili zaživa). Podrobně je vykreslena flóra i fauna a mimořádná pozornost se věnuje lidskému tělu (Ora detailně líčící každičké Oferovo gesto). A přesto je to především román o síle slov, jazyka a vyprávění, román, který se snaží vymanit z uzavřeného cyklu strachu a smrti, z něhož jakoby není úniku a který Izraelci prostě nazývají odosobněně „situací“.
Jistě, Grossman tak činí „jenom slovy“, a jak sám přiznává, ne vždy úspěšně. Zjevně tedy není typem spisovatele, který podlehl naivně romantické víře, že literatura může stvořit nový, lepší svět. Ale někde se začít musí, a kde jsou slova, jsou také lidé. Lidé schopní změnit způsob myšlení – a snad i „situaci“ samotnou.
Autorka je amerikanistka.
David Grossman: Žena prchá před zprávou
Přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher, Mladá fronta, 592 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
