Poezie je nevyzpytatelná. Doufáme, že bude srozumitelná, ale ne jednoznačná; žádáme po ní bezprostřednost a intuici, ovšem ne libovůli. Chceme prostotu, ale ať zasáhne do hloubky! Jindy za fasádou složitosti rychle rozeznáme zaumnost či kalkul. Chytrou horákyni v dobrém slova smyslu připomene i poezie Aleny Nádvorníkové (70): ač enigmatická a těžko přístupná, přesto v ní hned vycítíme hlubokou vnitřní zákonitost. V její náročné hravosti vytušíme hlubší účel a plán. Ačkoli Nádvorníková všelijak pokusničí a riskuje, ve výsledku se dotýká čehosi zákonitého a obecně platného; právě riziko a nejistota zde črtají podstatné kontury našeho světa.
Nádvorníkové souborný svazek Poesie je obrazem netypického, solitérního básnického osudu. Výtvarnice a kunsthistorička spřízněná se surrealismem do knihy shrnula sedm sbírek, představujících tvorbu mezi roky 1994 a 2006. V době prvotiny Praha, Pařížská bylo básnířce již přes padesát let. Nádvorníková od počátku píše poezii koncentrovanou, propracovanou až k lyrické lakoničnosti, záhadnou, balancující na pomezí verbálně významového experimentu. Na první pohled tu rozeznáme hravost, ale nikoli samoúčel; Nádvorníková vždy míří do spodních vrstev hry, nezajímá ji vnější obrazný efekt, ale skryté podloží volných asociací, verbálních střetů a nutkavých jazykových „tiků“.
S léty se její poezie příliš neproměňuje, jen tříbí a cizeluje. Zatímco prvotině snad ještě trochu vládnou bizarní, zneklidňující „říkanky“ („Polední klekání / z kapsy mi vyhání / pohřeb“), postupem času se autorčina metoda pročišťuje v podivuhodný nástroj niterného průzkumu: „A minulost? Jak porouchaná vrána.“ Tajnosnubnou hravost brzy doplní expresivní záznamy snů ve sbírce Uvnitř hlasů (1995), kniha Děje (2001) zas nabídne letmé stenografické záznamy uhýbavých, dráždivých kinematických fragmentů. Během let se básnířka důvěrně sbližuje s jemnou ekvilibristikou náhody a libovůle, učí se žít s tím, co o sobě a světě (a též o svém mateřském jazyce) neví. I umění překvapit sebe sama lze rozvíjet a zpřesňovat.
Poezie Nádvorníkové je od počátku uhranuta surrealismem, živlem volné asociace, která je zhusta verbální. Nečekané „úskoky“ jazyka nabízejí překvapivé spojitosti a průhledy. Často ani netřeba rozumět; stačí sdílet úsečný rytmus a skrytá pnutí střetů a objevů, jež se zde odehrávají. Básnířka a jazyk jako by si vzájemně „vnucovaly“ svá pojetí obraznosti a vůbec pohledy na svět. Nádvorníkové verše čtenáři nic neulehčí, přesto pod zastřeným povrchem vždy cítíme zřetelnou snahu po uchopení světa. Jsme nesrozumitelní a enigmatičtí právě tak, jak nesrozumitelný a tajemný je svět sám.
Cit pro podprahový neklid, křivolakost a „krabatost“ jazykových významů vede básnířku k mnoha výrazovým odstínům, které zároveň nenarušují sevřenou a jednotnou poetiku. Nádvorníková dokáže využít silných konkrétních počitků, přitom zůstane sytě imaginativní: „Nocí se krkolomně hrne hnůj.“ Dovede si hrát se slovy a s abstraktnem, „hrátky“ jsou však protínány ostrými intimními záchvěvy životního poznání, jež nelze jen tak obejít. Některá spojení chtějí vyloženě provokovat, v jiných zní čirá imaginativní slast, dalšími pak prochví echo syrového existenciálního, či dokonce dějinného prožitku: „Střeží tu / blud století: // nádheře krach! / Ostatní napraví / jen srůst.“ Tato na první pohled nepřístupná tvorba je v hlubších vrstvách unikátní seizmografickou reflexí neschůdné doby plné absurdních propadlišť, deformací, „krachů“ či „srůstů“.
Vždy na dosah jsou u Nádvorníkové humor, sebeironie, lehce posmutnělá nevážnost: „Má lehká zklamávání / z nezamávání.“ Elegantně sveřepé přeřeky básnířka umí překlopit v cudná přiznání: „Chyba lávky, lásky.“ Humor je pro ni nástrojem poznání, reflexe, ale i prostého zkonejšení: „Sem tam se sesouvám…“ Skrz absurdní až komická spojení na nás dýchne tlumená melancholie smířeného, pozorně registrujícího osamění uvnitř světa. Ale pak se náhle znovu ozvou zášlehy či příkazy, jež jako rány diskrétním bičíkem připomenou básnířčinu tvůrčí i životní nekompromisnost a nekonvenčnost, její svatý básnický „vzdor“, jímž se dostává světu pod kůži: „V noci si nařiď / hodinky / a vyhoď je pěkně / oknem.“
Nádvorníkové poezie je v každém okamžiku podvratná, vydává se riziku, pronásleduje nesamozřejmost. Je z podstaty, svým založením a smyslem zneklidňující. Kniha Poesie přináší celek zcela originálního, jiskrného, subtilního, přitom nepoddajného básnického svědectví.
Autor je básník, spisovatel a hudebník.
Alena Nádvorníková: Poesie
Arbor vitae, 240 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
