Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Jeden den v životě

Nejen školou živ je student

73 R12 student • Autor: Respekt
73 R12 student • Autor: Respekt

Ostrý zvuk budíku mne nutí opustit lůžko krátce před šestou hodinou, což by mnozí studenti Connecticut College nepochybně považovali za hřích. Já nemám ale příliš na vybranou, zkouškové období se blíží a nezbytného času na učení se díky spoustě jiných aktivit kriticky nedostává. Vždy jsem sice věděl, že vzdělávání se na amerických univerzitách neomezuje na pouhé navštěvování přednášek, neskutečné množství mimoškolních aktivit mě ale ani po pěti měsících nepřestává překvapovat.

Několik desítek minut listuji českým internetem, abych neztratil spojení s domovem. Po pročtení hrstky politických zpráv se pro zlepšení nálady vydávám na snídani. Starší vrátná, které v jídelně podávám svoji identifikační kartu, mne ihned přivítá několika řeckými pozdravy, aby vyzkoušela, zdali si stále pamatuji její rodný jazyk, který se mne pokouší naučit. Jak jsem již zmínil, času není nikdy nazbyt, a já proto rychle zhltnu ovesnou kaši s mlékem a po rozloučení s kuchařkami, které mě oslovují „miláčku“, se vydávám na svou každodenní návštěvu posilovny.

Výdej fyzické energie mi přidává energii psychickou a já jsem připraven na svou první hodinu – historii moderní filozofie. Profesor mate svým důvěřivým studentům hlavu důmyslnou kritikou existence externího světa, takže i ten nejotrlejší z nás na chvíli zauvažuje o tom, není-li svět kolem nás pouze jakýmsi snem. Na mě v tu chvíli ale již doléhají následky fyzické únavy z návštěvy posilovny, a musím proto dávat pozor, abych se do říše snů nepropadl úplně.

Na obědě se dávám do řeči s ostatními mezinárodními studenty na Connecticut College, hlavním účastníkem rozhovoru je spolužák ze Zimbabwe, který s hrůzou v hlase popisuje první zážitky se sněhem. Diskusi na téma oslavy Nového roku zase ukončí spolužačka z Nepálu argumentem, že u nich už je rok 2060 a Silvestr se tak jako tak slaví až v dubnu.

Po obědě navštívím informační schůzku věnovanou studiu v zahraničí, abych si udělal představu o tom, kam se za rok mohu vydat na zkušenou. Možnosti jsou nepřeberné a v nabídce nechybí destinace jako Austrálie, Keňa nebo Nový Zéland. Spěšně ale krotím divoké myšlenky, protože vše budu muset ještě prodiskutovat s rodiči.

Odpoledne přichází na řadu jedna z nejzajímavějších zkušeností dne – dvakrát týdně učím základy němčiny na místní základní škole. Mí malí žáci mě překvapují rychlostí, se kterou zvládají připravená témata, a já proto improvizuji a tahám z kloubouku hry, na které si matně vzpomínám z dob raného mládí. Když se se svými studenty lehce zpocený loučím, uvědomuji si, jaké to je vidět třídu z druhé strany.

Po večeři spěchám na setkání studentské rady, kde reprezentuji svoji kolej. Tématem dnešního zasedání je rozhodnutí administrativy zrušit každoroční nahý běh, kterým promující studenti slaví ukončení studia. Ať už člověk s rozhodnutím souhlasí či nikoli, návštěva několika desítek spolužáků dokazuje, že hlas studentů má v řízení univerzity nepochybně váhu.

Po zasedání spěchám na poslední večerní hodinu, a poté se konečně vrhám na haldu úkolů, které na mě čekají – čtení desítek stran učebnic a několikastránkový esej. Rád bych se ještě během noci dostal do postele, ale příliš na to nesázím.

Vladimír Chlouba, student

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 12/2013 pod titulkem Nejen školou živ je student