Rok 2012 byl jeden z nejlepších
Jaroslav Spurný
Zažili jsme několik propadů, ale jinak rok 2012 patřil jistě k nejlepším v novodobé historii České republiky. Skoro se dá říct, že byl jistým zlomem. Třeba jako rok 1988 v historii normalizačního a komunistického Československa.
Pro ty, kdo si to nepamatují, anebo zapomněli – rok 1988 nebyl zdánlivě odlišný od těch předchozích let. Pořád vás ještě mohli zavřít třeba proto, že jste si udělali mezi koncem jednoho a nástupem do druhého zaměstnání měsíční pauzu. Nebo když jste napsali na zeď záchodu, že prezident je vůl. Zboží v obchodech stále nebylo, cesta na Západ znamenala neskutečnou byrokratickou štrapáci i pro ty, kteří mohli jezdit. Hospodářství mlelo naprázdno, podniky plnily plán, ale polovina z nich vyráběla neprodejné zboží a žila z práce těch úspěšnějších.
Jenže rok 1988 přinesl společnosti první masivnější závan svobody, první větší demonstrace proti režimu a podpisy desítek protestních petic. Prostě obyčejný občan nemusel nic zpozorovat a většinou nadával na režim dál u piva, ale ledy začaly praskat. O rok později už to nemohl přehlédnout nikdo.
Já i pan Patizon se domníváme, že velmi podobné je to letos, tedy v roce 2012. Přichází závan svobody. Občané si uvědomují, že demokracie nejsou jen svobodné volby, cestování a nákupy. Že je to především odpovědnost.
Zazněl hlas ulice
Adam Šůra
Dlouho se zdálo, že na rozdíl od svých západních i východních sousedů se Češi moc nemají k tomu, aby vyráželi do ulic a hlasitě projevovali svůj názor. Letošní rok však přinesl změnu.
Velké demonstrace byly až na výjimky (Děkujeme, odejděte; televizní rebelie; zasedání MMF v Praze) záležitostí odborů a provázel je kvůli tomu nelichotivý obraz čehosi nemoderního, zpátečnického, levičáckého a nezodpovědného.
Obraz s chutí přiživovali také vlivní politici, jejichž pojetí demokracie vylučuje z rozhodování všechny kromě – vlivných politiků. Václav Klaus i jeho možný nástupce na Hradě Miloš Zeman vždy dávali najevo pohrdání „hlasem ulice“.
Když ale letos na jaře vyrazilo do ulic deset tisíc vysokoškolských studentů a učitelů, obraz se zhroutil. Jejich Týden neklidu byl moderní, veselý; podíleli se na něm voliči levice i pravice.
Především však akademické protesty ukázaly, že „hlas ulice“ nepředstavuje nutně cosi, co ohrožuje úroveň demokratické debaty. Ve výsledku ji může naopak kultivovat.
Nebýt demonstrací, možná by byl stále ministrem školství Josef Dobeš. Vzpomínáte?
To je ten pán s praxí z věznic a bezpečnostní agentury, se kterým přišly na ministerstvo šílené nápady (třeba zavádění „výuky k vlastenectví“), personální rozvrat a Ladislav Bátora. S Dobešem nešlo debatovat vůbec o ničem. Jeho nástupce, bývalý rektor Masarykovy univerzity Petr Fiala, je naopak schopností vést racionální debatu – poměřováno úrovní tuzemské politické scény – nadprůměrně vybavený. Akademici si ho ale museli doslova vydemonstrovat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
