73 archiv R01 2013
73 archiv R01 2013 • Autor: Respekt

Poslední den putování po Namibii, farma Ameib, oblast Erongo. Vstávám před svítáním, včera jsem se konečně od majitelky dozvěděl, kde je najdu. Už asi dvacet let sním o setkání s lidmi, kteří ještě dokážou žít nezávisle na civilizaci. Před pár lety jsem takovým lidem byl na Andamanských ostrovech velmi blízko, nikdo mě ale na jejich ostrov nechtěl přepravit, o cizince prý nestojí, jsou schopni je i zabít.

Tito lidé národa San jsou prý přátelští, vstřícní a někteří mluví anglicky, tvrdila farmářka.

Spěchám, gazela přes cestu mě však přiměla dát nohu z plynu. Nejčastější značkou je tu trojúhelník s obrázkem divokého prasete a já měl už několik příležitostí se na vlastní oči přesvědčit, že divoká zvěř není na namibijských cestách vzácným úkazem. Po hodině cesty v buši nacházím ceduli San People Living Muzeum, na stromě připíchnutý papír s ceníkem; můžu s nimi strávit chvilku, ale taky celý den.

Než si stačím rozmyslet, co si z nabídky vyberu, začínají pomalu přicházet. Snědí krásní muži v bederních rouškách, později i ženy a děti. Ukazují mi, jak vyrábějí pasti, provaz, luk, šípy, jed, jak rozdělávají oheň. Cítím se někde mezi návštěvou přednášky z antropologie a natáčením filmu Avatar.

Jsem v kruhu s několika muži z dávných dob, chvíli „jen“ tak mlčky dřepíme; sen se naplnil.

Mluvčího pak odvádím stranou, zajímá mě jeho osobní příběh. Odpovídá na mé otázky, stále však jako by mezi námi byla bariéra.

„Řídil jsi někdy auto? A chtěl bys to zkusit?“ Rozzářil se, a když mu to ostatní muži schválili, posadím si ho, stejně jako kdysi svého mladšího syna, na klín a jezdíme buší. Ovládá volant a plyn, já zbytek. Je šťastný a já taky.

Cítím jeho tělo, a tak je pro mne snadné uvěřit sdělení, že pokud nic neuloví, dokáže bez problémů čtyři dny hladovět.

Znovu zkouším svou otázku: „Jak se ti žije, jsi šťastný?“ – „Ano jsem, jsem šťastný. Jen jsem udělal chybu, když mi bylo čtrnáct, měl jsem první dítě, byla to chyba, od té doby se musím starat o rodinu, bylo to moc brzo.“ – „Kolika let se dožíváte?“ – „Běžně 100 let. Teď je mi 22, mám ženu a dvě děti.“

„A co ty, jsi šťastný?“ vrátil mi otázku. „Ano, někdy ano, třeba teď. Jen mě mrzí, že jsem tu sám a nemohu to štěstí s nikým sdílet.“

Mám pocit, že mi naslouchá nejen ušima, ale celým svým tělem.

„Je v tobě smutek,“ říká a pak trochu jiným hlasem zmiňuje některé momenty z mého života, o nichž jsem nevěděl. Nebo možná věděl a nechtěl si to přiznat.

Ještě chvíli mluvíme o ženách a vztazích, pak odvádím hovor ke zvířatům. Uštknutí hadem prý není velký problém, medicinmani vědí, co dělat, jen musí s pacientem odejít z vesnice do buše. Jsou příliš těsně spojeni a těžce nemocný by tak ohrozil celou komunitu; léčení může trvat i týden. Vracíme se k ostatním mužům a já se ptám na to, co mě zajímá nejvíc – mužské iniciace. Po chvíli váhání a poradě s ostatními muži trochu neochotně vypočítává, co všechno musí chlapec umět a zvládnout, aby ho rada starších uznala za muže a mohl se oženit, mít děti… Jsem ale stále duchem trochu mimo, u svého příběhu. Raději proto děkuji, platím a odjíždím.

Před Windhoekem šedesátkou projíždím policejní kontrolní stanoviště. Po pár vteřinách mi to dochází, prudce brzdím, couvám zpět a pokorně se omlouvám. Korpulentní mateřská černoška v policejní uniformě má naštěstí dobrou náladu a pochopení. „Dejte si sprchu a dnes už nikam nejezděte,“ nařizuje mi. Poslechl jsem.

A to jsem si myslel, že řízení vlevo jsem už zvládl. Nejvyšší čas vrátit se domů.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte