V polské Bydhošti koncem roku 1945 pochodovali skauti kolem budovy tajné policie, když z okna zazněly dva výstřely. Dva skauti zemřeli. Nikdo nebyl za tyto vraždy potrestán.“ Tato událost byla pro tehdejší Polsko spíše typická: teror nastupující komunistické moci začal už brzy po válce a stále se stupňoval. Polští skauti byli jen jedním z mnoha terčů. Jejich smutný příběh – stejně jako řada dalších – je součástí historické skládačky, v níž se skrývá odpověď na otázku: Jak se země střední a východní Evropy staly součástí sovětského impéria? Odpověď zní: Moskva se důsledně připravovala na ovládnutí východní Evropy už od roku 1944 a byla rozhodnuta dosáhnout cíle za každou cenu, i za cenu násilí a vražd dětí.
Český příběh je poněkud výjimečný tím, že komunisté zde v roce 1946 vyhráli volby a otázka, zda jsme si cestu do otroctví nevybrali vlastně sami, je proto stále palčivá. Kniha americké historičky Anne Applebaumové Iron Curtain: The Crushing of Eastern Europe 1944–1956 (Železná opona: drcení východní Evropy 1944–1956), která vyšla zatím jen anglicky na podzim a hned byla světovými médii označena za jednu z nejlepších historických knih roku 2012, na tuto otázku odpovídá jasně. Žádná země, do níž vkročila sovětská vojska, neměla šanci vymanit se ze sovětského objetí. Ostatně, Churchill už v dopisu americkému prezidentovi Trumanovi v únoru 1945 – tedy tři měsíce před svým prvním veřejným použitím pojmu „železná opona“ – píše: „Železná opona se už rýsuje a my nevíme, co se děje za ní.“
Na jedné straně může být jistota o nevyhnutelném osudu uklidňující pro všechny, které trápí selhání Edvarda Beneše a demokratických politiků v únoru 1948. Na druhé straně je kniha Applebaumové ponurým – byť fascinujícím – čtením o tom, jak je možné přimět společnost ke kapitulaci a rozložit ji zevnitř. Na příkladu východního Německa, Polska a Maďarska, jež sice patří společně do střední Evropy, mají však zcela odlišnou historii i tradice, ukázala, jak sovětští komunisté dokonale využili slabostí každé z těchto zemí. Všude tam komunisté dramaticky prohráli volby, přesto se ujali moci. Jak to bylo možné, když alespoň formálně byla v těchto zemích zavedena pluralita politických stran a svoboda projevu?
Kniha podrobně, krok za krokem mapuje nástup totalitního systému. Moskva využila poválečnou nedůvěru obyvatelstva v demokracii a vynalézavou kombinací metod prosadila svou vůli. Roztroušené násilí – vraždy, zatýkání a šikana – organizované ministerstvem vnitra a tajnou policí, které všude hned po příchodu sovětských vojsk ovládli komunisté, zlomilo vůli demokratických politických stran i společenských hnutí vzdorovat. Mohutná manipulace veřejného mínění komunisty ovládaným rádiem postupně přesvědčila obyvatelstvo, že svoboda je jen iluze. Etnické čistky (včetně odsunu Němců z Československa) pak rozložily historická společenství a připravily obyvatelstvo na samozřejmost násilí jako nástroje politiky.
Bázlivá většina
Důvodů je samozřejmě mnohem víc a není možné je na tak malém prostoru všechny zobecnit. Applebaumové kniha vypráví příběhy stovek lidí – od komunistů až po jejich oběti –, které čtenáři téměř až na fyzický dotek přibližují tehdejší dobu.
Jedním z nich je příběh takzvaného Kujbyševského gangu, sovětského luxusního lágru, kde Sověti už od ledna 1944 připravovali polské komunisty na poválečné převzetí moci. Náročný ideologický výcvik úspěšně absolvovalo na 200 mužů, z nich většina pak ovládla polskou tajnou službu a ministerstva. „My, členové Kujbyševského gangu, jsme byli páteří nových sil a učitelé budoucích komunistů,“ vzpomíná hrdě jeden z nich. V prosinci 1944, když začali v Polsku budovat tajnou službu, měli dva a půl tisíce příslušníků, o rok později už 24 tisíc.
Byť v menšině, dokázali komunisté udolat bázlivou většinu. Alajos Kovács, učitel jednoho z maďarských gymnázií patřících pod obnovené masové hnutí Lidových škol, jež bylo napadáno komunisty, vzpomíná, jak byli těmito útoky šokováni. „Dokonce jsme se snažili téměř masochisticky pochopit, co děláme špatně,“ dodal. To byla fatální chyba. Tehdejší mladý komunista András Hegedüs vzpomíná, jak on a další studenti rozložili hnutí tím, že „terorizovali jeho členy“.
Lídři demokratických politických stran měli často na výběr jen dvě možnosti: utéct na Západ, nebo jít do vězení či na smrt. Polský premiér Stanisław Mikołajczyk, který odmítl se svou stranou vstoupit do Národní fronty, vzdoroval dva roky. Komunisté odmítali jeho stranickým novinám přidělit dost papíru, zatkli mnoho členů vedení jeho strany PSL, zmanipulovali volby v lednu 1947, a když Mikołajczyk viděl, že jeho bulharského kolegu z opoziční agrární strany v srpnu téhož roku komunisté pověsili, zachránil si život útěkem do Británie.
V Maďarsku vyhrála v říjnu 1945 Malorolnická strana s 57 procenty hlasů (komunisté pouze necelých 17 procent), Moskva však straně vzkázala, že „Maďarsko jako poražená země musí garantovat své závazky vůči Sovětskému svazu“. Ministerstvo vnitra obsadili komunisté a malorolníci začali po vlně zatýkání ztrácet odvahu. Jejich předseda a premiér Ferenc Nagy v létě 1947 odjel na dovolenou do Švýcarska, ale malého syna nechal doma. Když dostal od komunistů vzkaz, že se mu může „stát neštěstí“, zpanikařil. Výměna rukojmích se ve Švýcarsku odehrála podle jeho slov takto: „Držíce své dítě v náručí odevzdal jsem komunistickému emisarovi své prohlášení o rezignaci.“
Mít se na pozoru
Knihu Iron Curtain lze číst jako průvodce dějinami čtyřicátých a padesátých let, jež umožňuje pochopit a téměř i prožít tehdejší dobu. Citlivějšímu čtenáři však naskočí husí kůže i z jiného důvodu. Komunisté dokázali skvěle improvizovat, a když ke svému údivu pochopili, že se ocitli ve výrazné menšině, která se demokratickou cestou nikdy nedostane k moci, zvolili cestu násilí, manipulace a dokonalé konspirace. Tato metoda může být kdykoli použita znovu a nemusí to být právě komunisté, kdo se k ní uchýlí.
Klíč k ovládnutí společnosti spočívá v jejím rozkladu, rozeštvání, frustraci, rozsévání strachu a útoku na hodnoty, jež ji drží pohromadě. Relativní úspěch komunistického režimu vypovídá také o lidské povaze: „Pokud je dost lidí odhodláno a mají dostatek prostředků a síly, mohou zničit tradiční politické, společenské a církevní instituce nadobro. Poválečný stalinismus je důkazem, jak křehká může být naše civilizace,“ píše autorka v epilogu. A dodává větu, kterou bychom si měli pamatovat: „Nejúspěšnější postkomunistické státy jsou ty, jimž se podařilo uchovat si alespoň základní prvky občanské společnosti v období komunismu.“
Anne Applebaum: Iron Curtain – The Crushing of Eastern Europe 1944–1956
Vydavatelství Dubleday, 468 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
