Umění a šílenství vždycky tvořily divácky přitažlivý koktejl. Vzpomeňme na všeobecnou fascinaci přízraky navštěvujícími Franceska Goyu či potíže, které dovedly Vincenta van Gogha k amatérské chirurgii na sobě samém. Lidová představa zkrátka říká, že dobrý umělec musí být tak trochu šílený. Až švýcarský výtvarník Adolf Wölfli (1864–1930), jehož retrospektivu právě představuje Galerie hl. města Prahy v Domě U Kamenného zvonu, ji ovšem naplnil doslova. Nebyl totiž šílený „tak trochu“. Byl šílený doopravdy.
povýšen na umělce, postupně nadchne několik generací avantgardistů, ať už surrealisty jako Andrého Bretona nebo později autora konceptu art brut Jeana Dubuffeta.Je to vcelku logické. Průkopníci výtvarné moderny ve Wölflim vidí svéráznou esenci popření zatuchlých uměleckých paradigmat. Tvorbu vedenou výhradně vnitřním nutkáním, nezatíženost formálním vzděláním, intuici, která nebere ohledy na nic, co přichází zvnějšku. „Nemoc se mu stala cestou ke svobodě,“ opěvuje švýcarského schizofrenika Breton.Kde není rozumětJe to hezký příběh, ale na současného diváka už psychotik Wölfli coby osvoboditel ze zajetí konvencí moc dojem neudělá. Bitvy minulého století o smysl a hranice umění jsou dobojovány, stát mimo kategorie je nyní běžné. Nadšení surrealistů nad pacientem z Waldau se dá rozumět, ale nejde je s nimi znovu prožít. Dnešní Wölfli je nutně o něco smutnější.Ne že by jeho arcidílo nebylo v lecčem půvabné. Roztomile systematické megalomanství připomene Járu Cimrmana, repetitivní kresby, uzavřené do sebe, odkazují k nevědomému čmárání na okraje sešitů při nezáživných školních hodinách. Příležitostný závan mystiky připomene, že nemocný muž asi občas zahlédl podstatu Tajemství, ostatně spirituálněji naladěné oko může i v obsedantních číselných řadách uvidět plynoucí matrix našeho bytí.Stejně jako díla mnohých jiných schizofreniků však Wölfliho tvorba obsahuje také aspekt rozpadu systému mysli, který ztěžuje, často znemožňuje vzájemnou komunikaci s ní. Autoři výstavy okouzleně mluví o stvoření nového univerza, jenže Wölfliho fragmentovaný svět se tak nějak nedá smysluplně navštívit. Navzdory vnější kompaktnosti se drolí, navzdory sevřenosti mu chybí jednotící duch, navzdory preciznímu jazyku mu není rozumět. Jako by zůstával bez skutečné významové formy.To jistě není výtka muži, který tvořil, protože nemohl jinak – ostatně Adolf Wölfli na výtky odpovídal pěstmi, takže opatrně. Jen realistické připomenutí faktu, že vnitřní prožitek nemocné mysli bývá obvykle neveselý a osamělý – a pastelky pomohou jen do jisté míry.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].