Esejistické dílo americké spisovatelky a myslitelky Susan Sontagové charakterizuje výsostná symbióza intelektuální erudice a praktického zaměření na problematiku moderního života. Evidentní je to již z dosavadních čtyř publikací, které byly do češtiny v uplynulých letech přeloženy. Po souboru textů Nemoc jako metafora a AIDS a jeho metafory následoval esej O fotografii a na to volně navazující vhled do zobrazování násilí ve fotografii S bolestí druhých před očima. Nejnovější překlad Ve znamení Saturna obsahuje sedm textů z let 1973–1980, sedm intelektuálních profilů s různě položenými akcenty. Těmi osobnostmi jsou spisovatelé Paul Goodman a Elias Canetti, filozofové a kritici Walter Benjamin a Roland Barthes, básník, dramatik a režisér Antonin Artaud a němečtí filmaři Leni Riefenstahlová a Hans-Jürgen Syberberg.
Proti proudu
Eseje shrnuté pod titulem Ve znamení Saturna jdou proti proudu. A to ve dvojím smyslu. Sontagová inklinovala k umělcům, kteří důsledně kráčeli proti konvencím. Takový byl Francouz Antonin Artaud, zakladatel takzvaného divadla krutosti, jehož koncept nikdy nebyl, protože ani nemohl být, naplněn; ale právě v tomto paradoxu Sontagová spatřuje velký smysl a souvislost s modernistickou tendencí otřást s tradiční pozicí a povahou „autora“ jako kohosi, kdo předává veřejnosti hotový artefakt, výpověď. Pochod proti proudu podstoupil i německý filmař Hans-Jürgen Syberberg se svým 442 minut trvajícím experimentálním opusem Hitler – ein Film aus Deutschland. Sontagová zde vynaložila značné úsilí, aby vpravila tuto (u nás neuvedenou) surreálnou fantazii o německém duchu do souvislostí jak německé kultury, tak světové kinematografie a jejího aktuálního stavu.
Proti proudu se ubírala i sama Sontagová, a to nejen výběrem „svých“ neotřelých tvůrců, nýbrž i tím, že vystoupila, uznala-li to za nutné, proti převažujícímu, mainstreamovému názoru. V eseji z roku 1974 Fascinace fašismem polemizuje s pozoruhodně přívětivým přijetím, jehož se tehdy dostalo proslulé filmařce a fotografce Leni Riefenstahlové po vydání knihy Poslední z kmene Núba. Sontagová si v ní nevěřícně přečetla nepodepsaný úvod „plný zneklidňujících lží“, jehož účelem bylo zahlazení nepěkných stop v minulosti frau Leni. Obrazovou knihu o kmenu z hor v jižním Súdánu Sontagová považuje za pokračování téže fascinace ztepilými těly, mládím a silou, kterou filmařka projevila v umně propagandistických filmech, jimiž učarovala nacistické pohlaváry a vědomě nabyla prominentní pozici v hitlerovském Německu. V polemice s Riefenstahlovou Sontagová přechází od esejistiky ke studii s uváděním zdrojů, aby pregnantně doložila, co filmařka kdy řekla nebo co bylo řečeno o ní. Přísně a přesně odmítá relativizace a bagatelizace děl z nacistické epochy, k nimž se Riefenstahlová a její apologeti uchylovali. Argumentovali, že například Triumf vůle je dokument o nacistickém sjezdu, nikoli jeho oslava, a že vznikal za značných provozních problémů.
Tento způsob (sebe)obhajoby minulosti nám jistě není neznámý. Sontagová toto svatouškovství demaskuje nikoli pouhým názorem, nýbrž analýzou vyprávěcího jazyka a tím i významů u Triumfu vůle a dalších snímků oné zdatné manipulátorky, a také poukazem na kontext, v němž se každé dílo rodí a působí. Sontagová brojí proti elitnímu znalectví a jeho vyzdvihování vybrané krásy jako takové – v tomto případě vycizelovaných záběrů ve filmech Riefenstahlové. Neboť „jestliže podobné elitní znalectví zůstane odtrženo od historické perspektivy, připravuje tím půdu pro podivně bezmyšlenkovité přijímání propagandy nejrůznějších destruktivních emocí: emocí, jejichž důsledky lidé odmítají brát vážně“.
Zásadová jemnost a citlivost
Jak už to u mimořádných interpretů bývá, jejich umění výkladu vyvolává touhu si jimi přibližované dílo přečíst, vidět je, slyšet. Sontagová hned v úvodním vzpomínkovém textu-nekrologu poutavě přibližuje informace o – podle ní mimořádně pronikavém – spisovateli a mysliteli Paulu Goodmanovi, od něhož se u nás zatím neobjevila ani jedna jeho kniha (zato loni vyšla rovnou Goodmanova monografie z pera Václava Tomka Žít a jednat v přirozenosti a svobodě!). Goodman si ji podmanil tónem jeho vyprávění – „přímočarý, naštvaný, sobecký, velkorysý americký hlas“. Předposledním příspěvkem v Saturnovi je obdobně laděný nekrologový text, nazvaný Vzpomínka na Rolanda Barthese. Stejně jako Goodmana, i francouzského kritika a filozofa Sontagová osobně poznala a v příležitostném ohlédnutí těchto zážitků využívá. Vždy však proto, aby jimi dokreslila výklad, jehož základem je výtečná znalost autorova díla. Kombinovaná schopnost naladit se na frekvenci dotyčné osobnosti i její tvorby, přitom ani nepsychologizovat, ani neprodukovat jednoduché paralely mezi životem a dílem – tato schopnost byla u Sontagové jedinečná. Snad to můžeme pojmenovat i tak, že to byla její ryze ženská schopnost.
„Nebylo snadné odhadnout, kolik mu je. Vypadal, jako by se ho věk vůbec netýkal – a nebylo divu, neboť jeho život se neodvíjel lineárně. Trávil sice mnoho času s mladými lidmi, ale nikdy se nesnažil předstírat mladistvost a neosvojil si neformální zvyky současné mládeže. Přitom ale nevypadal staře, i když se pohyboval zvolna a oblékal se jako profesor.“ To je jedna z charakteristik, v nichž Sontagová přibližuje Barthese a kdy je patrný i její talent povahopisný.
Ačkoli v osobním styku nesnadný Goodman a jemný Barthes nejspíš byli přímo osobnostními protivami, bylo jim společné něco, co Sontagovou přitahovalo a co nalezla i u německého filozofa a teoretika Waltera Benjamina: totiž nemožnost jednoduché uchopitelnosti, zaškatulkovanosti jejich díla, citlivost vůči tomu, co se s kulturou, s vnímáním a vůbec se společností v moderní době děje, nové postupy v psaní, které se snaží adekvátně – nejednou v torzech – vyjádřit to, co dosud nebylo formulováno.
A když se tu snažíme pojmenovat spojovací linie mezi osobnostmi zastoupenými v této sedmičce profilů, pak to, co Sontagová pozoruje u Waltera Benjamina, je patrné i u Eliase Canettiho, jemuž patří závěrečný text knihy. „Přišel jsem na svět ve znamení Saturna, hvězdy s nejpomalejším oběhem, planety oklik a zpoždění,“ napsal o sobě v astrologii poučený Benjamin. Canettiho oběh byl rovněž takový, nespěchavý – studii Masa a moc psal několik desetiletí.
„Canetti pronikavě pocítil zodpovědnost slov a velká část jeho díla je snahou sdělit něco z toho, co se naučil o pozorném sledování světa,“ poznamenává v závěru knihy Susan Sontagová. S klidným svědomím můžeme říci, že totéž platí o jejích esejích.
Autor je redaktorem MF DNES.
Susan Sontagová: Ve znamení Saturna
Přeložil Martin Pokorný, Paseka, 196 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
