0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě29. 1. 20124 minuty

Anglický byznysmen v českém vlaku

Antony Maile
Reklama

Minulý týden jsem přijel na obchodní jednání do Prahy a přespal u příbuzných své ženy, která je Češka. Prahu mám rád, nejsem tu poprvé. Večer při sklence vína jsem se pochlubil jízdenkou na vlak do Kolína nad Rýnem, kde máme detašované kanceláře. Obvykle tam lítám z Londýna a přestupuji ve Frankfurtu. Tentokrát mi sekretářka rezervovala cestu vlakem Praha–Kolín, spací kupé v první třídě, s koupelnou. Před očima mi vyvstala vidina moderního Orient expresu. Pojedu výjimečně po kolejích, a to nadmíru civilizovaně.

Konference v hotelu Corinthia trvala celý den a já se těšil na pohodlnou cestu vlakem přes noc, že se krásně vyspím kolébán pravidelným rytmem kolejí. Vzpomněl jsem si, jak sekretářka, která mi obstarávala jízdenky z Prahy do Kolína, závistivě vzdychla: „Vy máte ale štěstí.“

Jenže situace se vyvinula poněkud jinak. Taxi mě dovezlo po šesté na nádraží Holešovice, aby mi tam bylo sděleno, že vlak do Kolína odjíždí z Hlavního nádraží. To, co bylo vytištěno na jízdence, zkrátka neplatilo. Měl jsem čtvrt hodiny do odjezdu vlaku. V metru jsem se dost potil, ale stihl jsem to. Zřízenec na nádraží na mě mávl třemi prsty, z čehož jsem pochopil, že musím spěchat na třetí nástupiště, a že mi vlak nějakým zázrakem ještě neujel.

Za minutu skutečně dorazil a průvodčí mě odvedl do mého rezervovaného luxusního kupé první třídy. Vypadalo však trochu jinak, než jsem si představoval. Žádné dřevěné panely, diskrétní lampičky se stínidly, stahovací záclonka. Byla to spíš cela. Tři lůžka byla složená, na jednom kavalci ležela deka a polštář. Po slibované vlastní koupelně ani stopy. I povzdechl jsem si zklamaně, ale pak si řekl, že po dobré večeři a sklence vína se mi po dlouhém a únavném dni bude určitě dobře spát.

„Kde najdu jídelní vůz?“ zeptal jsem se průvodčího. Podmračeně se na mě podíval a řekl: „We have no food.“ Když viděl účinek svého sdělení, otočil se a za deset minut se vrátil s lahví piva a s polystyrenovým šálkem plném horké instantní polévky. Spokojeně se usmál, splnil svou povinnost, nakrmil hladového cestujícího. Ale za pár minut se zase vrátil, aby si šálek s nedopitou, stále ještě horkou polévkou, odnesl. Možná že ho potřeboval pro jiného cestujícího.

Poslal jsem pár rozčilených textů své ženě, která se mě oplátkou zeptala, jestli jsem náhodou nepřestoupil v čase a místo v mezinárodním rychlíku do Německa se neocitl v transportu na Sibiř. Pak jsem se uložil a snažil se usnout. Jenže vlak se rozhodl trucovat. Každou chvíli prudce zastavil a ozývalo se silné bouchání a skřípění, ve dvě hodiny dokonce tak razantně, že z držáku vyletěla láhev s nedopitým pivem a celého mě polila. Zároveň se rozječel poplach. Vyletěl jsem z kupé na chodbu, kde mi rozrušený průvodčí sdělil, že „we have a problem“, a zmizel. Poplach řval dál, skončilo to až za čtvrt hodiny.

Konečně k ránu, přes veškerá hlučná přepřahání vagonů, se mi podařilo asi na dvě hodinky usnout. Ráno k snídani mi průvodčí přinesl zplihlý croissant zabalený do fólie a černou kávu ve známém polystyrenovém kelímku, spolu s účtem za „jídlo“. Za pivo, jež se vylilo, za horkou polévku, kterou jsem neměl ani možnost dopít, a za croissant, který byl nejedlý. Takže zbývající káva vyšla pěkně draho.

Do kanceláře v Kolíně jsem dorazil hladový a nevyspalý s temnými kruhy pod očima, smrděl jsem jako opilec, který přespal v hospodě pod stolem a jediné plus je tato historka, již dávám kamarádům k dobru. Dostal jsem od nich užitečnou radu – až si příště zamanu jet zase vlakem, měl bych si vzít s sebou vlastní hrnek.

Antony Maile, Business Consultant


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].