Balkánská odysea

Za stým kilometrovníkem začínají kopce západní Slavonie. Sjedu z dálnice směrem „Lipik/Jasenovac“. U každé lesní pěšinky upoutají pozornost nerezové tabulky: lebka lesknoucí se novotou na nás volá Pozor, miny! Po kilometry mě obklopuje spoušť, skoro každý statek je troska s korunami stromů hrdě trčícími z krovu.

Poprvé jsem tu byl před dvaceti lety, v červnu 1991. V Evropě vypukla válka, hned u rakouských hranic. Vlastnil jsem modrý Renault 5 a chtěl jsem se stát novinářem. Rozjel jsem se tam s jedním kamarádem, až těsně za hranici země, která se před pár dny začala nazývat Slovinsko. Jak se může národ, který pěstuje stejně jako my za okny muškáty, jen tak dostat do válečného stavu? – tak jsme formulovali předmět svého výzkumu.

Narazil jsem na citát maršála Tita z května 1980, krátce před jeho smrtí: „Jsou lidé, kteří to s námi nemyslí dobře, a ti předpovídají, že se Jugoslávie jednou rozpadne. To se nestane, protože naše lidová armáda, armáda všech národů a národností, je zárukou trvání státu.“ Zato nizozemský výkladový slovník Van Dale uváděl u hesla „balkanizovat“: rozpadnout se na malé, vůči sobě nepřátelské složky. Četli jsme filozofické eseje o povaze nacionalismu, ale nepomohlo to. Nestačil jsem to už sledovat. „Boje se rozšířily do východní Slavonie,“ hlásil rozhlas BBC.

Umlátit rezavým zouvákem