35 A R34 2012
35 A R34 2012 • Autor: Respekt

Na zaprášeném plácku mezi cihlovými domy stojí modré šapitó. Dredatý DJ pouští hudbu, snědé děti nadšeně poskakují a tahají na parket rodiče, kteří posedávají opodál. Ze střech okolních budov trčí tráva, stěny se bortí a jediné okno není bez prasklin. Do stěn se opírá polední slunce a zesiluje nesnesitelný zápach. Modrý stan pro obyvatele ostravské ulice Přednádraží postavili pražští technaři, bývalí squatteři a anarchisté a jeho smyslem je dát místním alespoň na chvíli zapomenout na každodenní mizerii. Kdysi tu prý bývalo fajn, ale ty časy jsou dávno pryč. Bývalá nádražní kolonie se už mnoho let propadá do bídy a letos v červenci byla odpojena od vody. Většina lidí opustila své byty a stovka těch, kdo v nich zůstávají, kráčí vstříc perspektivě, kterou si drtivá většina obyvatel této země neumí vůbec představit. Jak se mohla kdysi poklidná dělnická ulice změnit v tohle peklo?


Vilky a zahrádky

Desítku domů v Přednádraží nechala v roce 1910 postavit pro své zaměstnance rakousko-uherská státní železnice. V elegantních budovách z červených cihel žili strojvůdci i dělníci, do práce se chodilo pár metrů k hlavnímu nádraží přes koleje. Půl století plynul zdejší život bez velkých změn. V šedesátých letech zažívala Ostrava průmyslový rozkvět, který sem přilákal tisíce lidí, mimo jiné slovenské Romy či Maďary. Mnozí našli bydlení právě v Přednádraží a vystřídali místní, kteří odešli do města za lepším. Mezi novými sousedy se tehdy v šestnácti letech ocitl i traťový dělník Anton Gábor. Drobný muž se ležérně opírá o popraskaná futra, pokuřuje a pozoruje místo, kde bydlí už přes čtyřicet let – nejdéle z těch, kteří tady zůstali. „Přišel jsem od Komárna a líbilo se mi tu. Byly to jednoduché, ale hezké byty. Měli jsme vlastní fotbalové hřiště, hospodu i masnu,“ vzpomíná šedesátník. „Bydleli tady bílí vedle Romů, všichni měli práci na dráze – byl tu klid.“ Za dobrou adresu platila celá okolní čtvrť, Přednádraží bylo obsypáno vilkami a zahrádkami. Až do devadesátých let se nic moc neměnilo.

V roce 1997 postihla Přednádraží a okolní čtvrť Přívoz povodeň. „Řeka Odra tehdy úplně zatopila všechny domy v přízemí. Když to opadlo, začala se ucpávat kanalizace,“ vzpomíná pan Gábor a ukazuje na mokré mapy na okolních zdech. Kdysi příjemná lokalita se rázem stala místem na odpis a stovky lidí se odstěhovaly.

O nové obyvatele ale nebyla nouze. V domech v okolí Stodolní ulice, kde se právě rodila legenda o vyhledávaném ostravském centru zábavy, bydleli za komunismu hojně Romové. V restituci získali historické budovy staronoví majitelé, pro které nebyli nájemníci, padající po revoluci pomalu, ale jistě do pasti nezaměstnanosti a chudoby, nijak lákavými partnery. Romové, nastěhovaní do Ostravy během tučných průmyslových let, se rázem ocitli bez bydlení a jejich novým útočištěm se stal často právě Přívoz. Mnozí tam měli známé a nájmy tu byly levnější. Noční můra spousty českých měst – ulice, do níž se stahují nezaměstnaní Romové a již postupně ovládá kriminalita, drogy a lichva, – se začala stávat realitou.

35 C R34 2012
35 C R34 2012 • Autor: Respekt

Za korunu

Na přelomu tisíciletí zkáza pokračovala. České dráhy začaly rozprodávat svůj majetek a záhy oznámily, že k mání bude i Přednádraží. „Bylo to kousek od železnice, poblíž vznikl nájezd na dálnici. Báli jsme se, že to prodají nějakému soukromníkovi, který Romy vyžene,“ říká ostravská sociální pracovnice Helena Balabánová, která se dlouhodobě věnuje místním Romům. Spolu s neziskovou organizaci Jekhetane, kde pracuje, proto v roce 2007 vyzvali České dráhy, aby domy neprodávaly do soukromého vlastnictví, nýbrž městu na sociální bydlení. To se ale nestalo a Přednádraží připadlo před třemi roky realitní kanceláři Toba Trade.

 

35 F R34 2012
35 F R34 2012 • Autor: Respekt

Plastové okapy

S novým vlastníkem se poměry zásadně proměnily. „Stačilo jednou nezaplatit, a lidi se už stěhovali,“ popisuje Balabánová. Nájemníci se začali rychleji střídat a zbytky místní komunity se rychle rozpadaly. Takřka stoprocentní nezaměstnanost, mizivé vyhlídky na změnu k lepšímu a všudypřítomná nuda vyústily v to, že se v Přednádraží začalo rabovat. „Kovové poklopy od kanálů, klepače na koberce, kusy střech i dráty v bytech – to vše se začalo najednou ztrácet,“ říká Iveta Horváthová, která tu žije už deset let. Krádeže se brzy přelily i za plechový plot, jenž Přednádraží odděluje od Přívozu. „Vidíte tu garáž? Na ní byla ještě minulý týden plechová vrata. Okap jsem měnil třikrát, až jsem to vzdal,“ poklepává na novou plastovou rouru pan Mončka, který vlastní dům asi sto metrů od vykřičené ulice. Pan Mončka tu žil od narození, nových sousedů má už ale prý tak akorát dost. „Pořád se tu něco ztrácí, synové se odstěhovali, že tu prý nebudou. Dva roky se to snažím prodat, teď už jsem slevil na dva miliony, ale v Přívoze nikdo bydlet nechce,“ ukazuje padesátník na dvoupatrovou vilku se zahradou. „Nikdo ze starousedlíků by si to nedovolil, dřív se tu takhle nekradlo, ti noví k tomu tady ale nemají žádný vztah,“ myslí si Gábor.

35 I R34 2012
35 I R34 2012 • Autor: Respekt

Toba Trade si domy dlouho nenechala – už po půl roce je prodala novému majiteli. Šestatřicetiletý Oldřich Roztočil je před dvěma roky koupil za dvacet šest milionů – měl prý našetřeno z dob, kdy pracoval ve vysokých manažerských funkcích (například pro místní holding Geofin), a na zbytek si vzal úvěr. „Vycházel jsem ale ze dvou jistot – že mi část nájmů poplyne rovnou z dávek na bydlení a že takových lidí, kteří budou zoufale potřebovat bydlení, bude vždy dost,“ říká Roztočil za stolem v kuchyni jedné z podnájemnic. „Děti? Ty nemám, ale kdybych je měl s vámi, budou pruhované jako zebra,“ vtipkuje se ženou sedící vedle něj a Iveta Horváthová se nervózně směje.

„Bylo tu sto bytů, z nich jsem čekal měsíční příjem okolo tří set tisíc korun. Prostě jsem se viděl, jak budu za pár let za vodou,“ říká mladý muž. Do žádných větších oprav domů neinvestoval, udržel ale relativně nízké nájmy okolo pěti, šesti tisíc za dvoupokojový byt, a tak neměl o nájemníky nouzi. Ekonomický vývoj sice nebyl ideální (za dva roky mu prý nájemníci dluží celkem dva miliony), ale dosud vybral minimálně dvakrát tolik a vložené peníze se pomalu začaly vracet.

35 E R34 2012
35 E R34 2012 • Autor: Respekt

Splašky v obýváku

Před dvěma roky na Přednádraží poprvé praskla kanalizace, poškozená kdysi povodněmi. „Sklepy se zaplnily splašky, když jsem spláchla záchod, vyteklo nám to do vany, stoupačkami se to natáhlo až do prvního patra a nasákly se zdi,“ líčí situaci Iveta Horváthová, která tu vychovala devět dětí. Na čistotě si Horváthová zakládá – v koupelně se jí kupí vyprané prádlo, děti, které se k ní tulí ve vycíděné kuchyni, vypadají jako z reklamy a jejich matka ve volné chvilce obchází plácek před domem a sbírá do pytle odpadky po sousedech. Její domácí Roztočil požádal o vyřešení kalamity město, ke své hrůze ale zjistil, že trubky pod jeho pozemky nejsou v žádných mapách. „Ztratila se prý veškerá dokumentace, komu to potrubí patří. Já jsem ale koupil domy – ne veřejné kanály,“ zlobí se Roztočil a trvá na tom, že trubky jsou města. Podle magistrátu ale část kanalizace koupil spolu s domy Roztočil, část patří městu a zbytek drahám. Na výsledek sporu se čeká a jedinou jistotou je nesnesitelný zápach, který v letních dnech omračuje každého, kdo vstoupí do Přednádraží.

Kvůli splaškům se vloni na podzim v Přednádraží rozšířila žloutenka. Nakazilo se sedmdesát lidí, mezi nimi i paní Horváthová. „Bylo mi strašně špatně, když jsem si ale zavolala záchranku, nikdo nepřijel. Lidi se sem bojí,“ říká vyhublá žena s laskavýma očima. „Mám to tu ráda, děti chodí blízko do školy, mám tu přátele. Ale pro děti to tu není moc zdravé, máme koupelnu plnou plísně,“ říká absolventka střední zdravotnické školy. Obešla už deset bytů, Romce s devíti dětmi ale zatím nikdo byt nepronajal.

Bez vody a pryč

Problémy provázejí Přednádraží už několik let, ale na titulní stránky novin se dostalo až koncem července, když tady byla odpojena voda. „Letos v lednu se přecházelo na nový systém výplaty sociálních dávek. Než se zaběhl, hodně mých lidí nedostalo tři měsíce skoro nic,“ popisuje příčinu dluhů Roztočil. Na vodě tak začal vznikat dluh, který se vyšplhal až na celkem půl milionu korun. A tak přišla 27. července uzávěra vody. Doplatili na ni všichni bez rozdílu, ať už dlužili nebo ne – vodárny vypnuly přívod pro celé Přednádraží. O pár dní později stavební úřad městské části Moravská Ostrava a Přívoz rozhodl, že domy nejsou obyvatelné a nájemníci se musejí odstěhovat. „Jsou tam poškozeny nosné konstrukce, bortí se komíny i střechy, bezpečná není ani elektřina. Některé domy nemají překlady nad okny, byty jsou plesnivé,“ vyjmenovává důvody vedoucí stavebního úřadu Jiří Švarc.

Dva tisíce na měsíc

Dvě třetiny z původních čtyř set lidí odešly, zpravidla na ubytovny. „Na Přednádraží bylo líp, sice to tam smrdělo, ale člověk měl aspoň celý byt, ne jenom pokoj jako tady,“ říká bývalá obyvatelka Přednádraží Žaneta Šarišská na jedné z ostravských ubytoven. „Bála jsem se, že mi vezmou děti, tak jsem odešla, ale až vodu pustí, chceme se vrátit.“ Teď mají sice teplou vodu, topení i elektřinu, za každého se tu ale platí kolem tří tisíc korun (paní Šarišská se šesti dětmi a manželem dá za činži celkem 16 tisíc a na živobytí rodiny zbývají oficiálně dvě tisícovky).

Aktuálně v Přednádraží zůstává asi stovka starousedlíků, až na tři rodiny samí Romové. Za pomoci sociálních pracovníků z Jekhetane a romského aktivisty Kumara Vishwanathana vybrali čtyři domy v nejlepším stavu a snaží se je alespoň zčásti opravit. V jedné z ruin ještě voní barva z čerstvé výmalby chodby, jinde jsou vidět čerstvě zazděná okna do sklepů. Vodní kalamitu zatím řeší pomocí cisterny, která je denně zásobuje osmi litry na hlavu. „Není to moc – v té samé vodě se myjeme a pak v ní pereme, ale dá se to vydržet,“ shodují se místní ženy. Několik lidí sem přineslo lahve s vodou, pár cisteren zaplatilo vedle Roztočila i sdružení ProAlt. Podpořit místní navíc přijeli i pražští squatteři a anarchisté, kteří tu rozbalili ono modré šapitó. „Chceme jim ukázat, že ne všichni bílí si myslí, že jsou Romové paraziti a že je tahle situace správná,“ vysvětluje Ema, jedna z dívek obsluhujících zvukovou aparaturu.

Obyvatelé Přednádraží se zatím nevzdávají, stále víc se jich ale začíná poohlížet po náhradním bydlení. „Žijeme tu teď ilegálně a sociálka nás sem chodí strašit, že když tu zůstaneme, vezmou nám děti. Ještě jsme to nevzdali, ale nevím, co bude,“ shrnuje Iveta Horváthová beznaděj, která tu je cítit na každém kroku. Zvrátit osud Přednádraží může ještě rozhodnutí soudu, který má v nejbližších dnech rozhodnout, zda nařídí zbytku osazenstva domů exekuční vystěhování. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte