Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Jeden den v životě

Informace nepodáváme

Kvůli němu nezamhouřím oka.
Kvůli němu nezamhouřím oka. • Autor: Naďa Straková

73 baba v metru foto nada strakova R 30 2012
73 baba v metru foto nada strakova R 30 2012 • Autor: Respekt

Už to mám za pár, tak snad to dotáhnu do konce. Ráno krajíc borodinského*, černé kafe, svačinu a křížovky do tašky a jdu. Ve vestibulu mě zdraví Věra Leonidovna. Křížovky máte? Mám. A svačinu? Taky. Věra Leonidovna je sice o něco starší, ale služebně mladší než já. Já přišla k metru v roce, kdy umřel Brežněv. Ona až po tom, co skončil Černěnko. Nebo už po Andropovovi? Teď nevím, tohle období se mi trochu plete, měnilo se to tak rychle.

Nejradši sloužím na Kyjevské. Tam je, panečku, nač se dívat. Barevné fresky, rozesmáté kolchoznice, zlaté klasy. Na památku rusko-ukrajinského sjednocení. No vidíte, a stejně jsme se rozpadli. Co by tomu asi řekl Lenin, který tam z mozaiky hledí na tu barokní krásu? Mám ho přímo za zády, když sloužím. To si ani netroufnu oko zamhouřit. Mám pocit, že na mě celou dobu kouká. Na jiných stanicích mě spánek občas přepadne, to se musím přiznat. Zpočátku to bylo těžký – nezbláznit se z toho celodenního koukání na schody a na lidi, jak po nich jezdí nahoru a dolů. Dolů a nahoru. Nahoru a dolů. Když se na nich nesmělo číst ani běhat, tak to šlo líp, neusnout. Co chvíli jsem do „rozhlasu“ hlásila: „Nečtěte tam tu knížku. Po schodech se neběhá. Držte se madel.“ Jenže jak to před lety obojí povolili, tak nemám co hlásit. Koho hlídat.

Povolili to prý kvůli turistům. Na schodech si totiž hledají v těch svých průvodcích cestu. A všechno si fotí. To jste neviděli. Nejvíc toho Lenina. Proto ho tu asi nechali. Fotit se tu dřív taky nesmělo. A teď? Teď sem vodí celé skupiny turistů, kteří se motají lidem do cesty, a lidi se zas motají turistům před foťáky. No, prostě pořád se tu něco děje. A to běhání, nebo spíš rychlou chůzi po schodech, povolili, protože zjistili, že to urychluje přepravu. Denně naše metro přepraví až sedm milionů lidí, jen si to představte! Zácpy u schodů jsou tu ale stejně. Musíte umět předbíhat, když hodně spěcháte.

Chce to ostré lokty, ale ty tu mají všichni. Na silnicích jsou však ještě větší zácpy! To si prostě nevyberete. Mačkat se v metru nebo jezdit hodiny do práce po silnici. Taky máme zakázáno podávat informace. Máme to napsané přímo na dveřích naší kukaně. INFORMACE NEPODÁVÁME. Nikdy nám nevysvětlili proč. Pravda, taky jsem se nikdy neptala. Je dopoledne, křížovky vyluštěné, svačina snědená. Čekám na střídání. Syn jednou přivedl domů učitele angličtiny. Džeriho, až z Ameriky. Chtěl po mně vědět, proč ty schody v metru hlídáme. Tak jsem mu řekla, že je to potřeba z bezpečnostních důvodů. Je ale pravda, že někdy prostě stejně nestihneme zasáhnout včas. Tuhle mi říkala Máša, že sloužila na Komsomolské, když se tam v dubnu schody náhle rozjely obrovskou rychlostí. To prý jste měli vidět. Padali jako hrušky. Máša se mi pak přiznala, že se trochu uchechtla, když to viděla. Pár lidí nakonec skončilo v nemocnici, to moc k smíchu nebylo. Máša ty schody nestačila včas zastavit, nikdo by to nezvládl. Žádný dozorčí schodů na světě by to nezvládl! Jsou už staré, dělají si, co chtějí. Ty schody. Metro slíbilo kompenzaci, ale jak to znám, tak zas k ničemu nedojde. Vystoupí ředitel, slíbí, že se to prošetří, nechá se do novin vyfotit s těmi v nemocnici, pár úsměvů, možná objetí… a pak to utichne.

Pix 856
Pix 856 • Autor: Respekt

Do práce se i po těch letech těším víc než domů z práce. Syn už léta bydlí u přítelkyně a manžel před lety zemřel. Doma mě kromě kočky nikdo nečeká. Ale stejně mi pořád chybí. I když pil. Tady pije kaž­­dý a ten můj aspoň domů došel po svých. Vždycky, bez výjimky! Všichni ho za to obdivovali, jak to mohl dokázat, po tolika stakanech. A ještě se mnou občas prohodil pár slov, než usnul v obýváku na gauči. Jednou jsem přišla domů, sedla si na ten gauč a pořád jsem myslela na to, proč ty schody vlastně hlídáme. Teď už je to stejně jedno, řekla jsem si, mám to za pár. Ráno bylo hned líp. Ve vestibulu se na mě usmála Věra Leonidovna. Křížovky máte? Mám. Svačinu taky. 

 

Vyprávění Oksany G.
zaznamenala Naďa Straková

 

*Stále populární chléb prý poprvé upekla
vdova po vojákovi, který padl v bitvě
s Napoleonem u Borodina v roce 1812.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte