V jeho životopise se najdou momenty, kvůli kterým jím mnozí dodnes pohrdají. Klikatý osud disidenta Jaroslava Šabaty je ale inspirativní minimálně v jedné věci: na rozdíl od většiny Čechů nepřestal nikdy věřit v to, že má cenu ovlivňovat politiku a snažit se ji měnit k lepšímu. Pracoval na tom jako komunistický aparátčík, vězněný disident i jako penzista z Brna. Do posledních chvil svého života.
Kdyby se mělo dát na slova smutečních řečníků, tak na začátku tohoto léta zemřel jeden z největších politických myslitelů naší éry. Jmenoval se Jaroslav Šabata a jména těch, kteří se s ním přišli rozloučit 23. června do Městského divadla v Brně, vzletné nekrology potvrzovala: politici, divadelníci, zástupci protikomunistického disentu z Česka i bývalého východního Německa. Nebo také polský velvyslanec, který vzpomínající středoevropské elitě z pódia oznámil, že polský stát udělil Jaroslavu Šabatovi in memoriam druhé nejvyšší státní vyznamenání Polské republiky. K večeru se pak v nedalekém jezuitském kostele konala za agnostika Šabatu zádušní mše koncelebrovaná pražským pomocným biskupem Václavem Malým.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
