Semeniště zmrdů

Poslední kniha Milana Kozelky (63) Semeniště zmrdů se již názvem vymezuje vůči všem, kteří neradi vyslovují před prodavačkou v knihkupectví slovo „zmrd“. Dále se pak nutně vymezuje i vůči všem, které posílá do lágru (vybírá, snad namátkou, některé z politických špiček). Ti první si knihu nekoupí ani přes internet a ti druzí zpravidla nevěnují současné poezii příliš pozornosti. Koho a k čemu vlastně tedy Kozelka provokuje?

Třeba literárního teoretika. Kozelkův text tvoří mikrosituace až mikropovídky, narativní složka v nich zcela převládá, větná stavba je přirozená, téměř bez básnické stylizace, ale zalomená jako básnický text, za který se kniha vydává. Lyrický charakter se naplno projevuje až v posledním textu Fašistické barbecue, kde se groteska vzniklá pomyslnou kolážovou metodou, v níž se fragmenty skutečnosti pouze přeskupují: „Warhol založil komunistickou stranu Vatikánu“, prolne v komplexnější básnický výjev: „dálnice duní pod kopyty aut“.

Kozelka, původem výtvarný performer (od 70. let), jako literát debutoval až v roce 1999 sbírkou Koně se zapřahají do hracích automatů. Následují další básnické a prozaické texty, ale i kulturně regionální monografie – V srdci černého pavouka (Ostravsko), Od břehů k horám (severní Čechy) nebo Vertikální nostalgie (Olomoucko). Kozelkovo autorské poznávací znamení tvoří přímočará provokace vzešlá ze směsi obscénnosti, politické nekorektnosti hraničící s extremismem a účasti reálných (ač někdy již zesnulých či již dokonce historických) účastníků kulturního a politického života. Kozelka to nedaruje nikdy a nikomu, což dokazuje například text Egoniášovo svědectví, v němž Egon Bondy glosuje současnost a prorokuje budoucnost kultury a literatury.

Proti všem

V Semeništi zmrdů jde autor opět proti všem, a to i za pomoci dedikace textu členům levicově teroristické RAF. Andreas Baader či Ulrike Meinhofová se pak objevují i v samotných básních. Provokace a hrátky s textovými extremismy lze nalézt opakovaně – například když současný prezident vykřikuje „Sieg heil neviditelná ruka trhu!“ nebo Gándhí „luxus macht frei“. Kozelkův personální nonkonformismus se zde kříží se vzýváním levicového extremismu, to vše v oparu lacině dryáčnického smyslu pro humor: „ve vládní posilovně vztekle prcají ekonomičtí náckové s mediálními fašouny“. Kozelka svou politickou pravdu, kterou celosvětově sdílí s kritiky globalizace (kapitalismu, Izraele, katolíků, médií…), koření českými reáliemi. V první linii se terčem stává politická reprezentace, ale zkrátka nepřijde ani underground, od nějž se Kozelka částečně distancuje. Tedy od toho doby normalizace. Naopak dnes se s pozicí podzemního kritika současné „totality“ identifikuje.

Těžko se v autorovi vyznat – na jedné straně zesměšňuje granty a závislost umělců na dotacích, ale nevadí mu podílet se na obsahu médií „živených“ ministerstvem kultury – například v literárních časopisech, jindy pohrdá „prodejnými umělci“, na druhé straně se lituje pro svou bídu. Názorová nekonzistence autora rozhodně kazí celkový dojem. Politicky kritická adresnost poté zavání všelidovou frustrací, ale také básnickým populismem, který nevidí hlouběji – pouze hyperbolizuje krutost „systému“ nebo aranžuje jeho aktéry do pornofilních scén. V tomto světle se pak i výše citované extremistické aluze jeví spíše jako lačnost po (samozřejmě za všech okolností kritizované) mediální třenici. I to může být odstínem angažovanosti, pod jejíž vlajkou Kozelka pluje. Pod iniciálou názvu nakladatele Semeniště není nikdo jiný než Jan Těsnohlídek, který se stal předmětem podobných sporů svou provokující Rasistickou poezií.

Komu sluší protest

Angažovanost v poezii – zda se tedy v případě Kozelky ještě o poezii jedná – má své limity. Jednak předpokládá značnou míru všeobecné srozumitelnosti, která nicméně nutně ukrajuje z básnivé moci mnohoznačného obrazu. Zároveň je náchylná na velmi nakažlivý publicistický jazyk, což je nákaza, kterou trpí i Kozelkovy texty: „Vláda Pobřeží slonoviny se usnesla, že/ Památník romského holokaustu bude vybudován na mongolské hoře Sion,/ díky penězům z exportu české ropy.“ Ač je výsledný obraz jednoznačnou fikcí, zřetelně tíhne k prozaické stavbě. Koneckonců ani angažované epigramy Karla Havlíčka Borovského nepatří k tomu nejfantasknějšímu, nejimaginativnějšímu z naší poezie. Zároveň má-li být angažovanost inteligentní a soudná, nemůže pouze vsazovat politická hesla do slovní dekorace, třebaže básnicky poučené. Jinak se stává onou nechvalně angažovanou poezií, které máme z dob socialismu přehršel. Zajímavě pak vypadá srovnání s undergroundovou poezií, jejíž znaky si Kozelka osvojuje. Připomíná ji svou „nepoetičností“, vulgarismy i potřebou zabydlovat své texty skutečnými osobami.

Jenže co se týče vulgarismů, například Egon Bondy se svými koproláliemi ze Zbytků eposu z poloviny 50. let přesně postihuje absolutní zmar, který jej tehdy atakoval, a stejně jako Bondyho undergroundoví následovníci z doby normalizace se vymezuje vůči velkohubé patetické tuposti oficiální poezie. Nicméně dnes, kdy se dominující jazyk médií (již ne propagandy!) v éře panujícího infotainmentu rychle opotřebovává, vyznívá snaha se k němu snižovat naprosto konformě, nehledě na to, že stárne s ním. Je v tom jistá zrada dobového kontextu – to, co kdysi fungovalo jako nekompromisní gesto vůči jazyku propagandy, dnes už nezavání ničím než hospodskou frustrací nadávek na poměry. Kozelkovo Semeniště zmrdů s tímto příliš splývá, navíc v situaci, kdy kromě případného odsudku recenzenta autor nečelí nijaké perzekuci, se celá ta angažovanost mění v pubertální taškařici.

Zatímco v režimu totalitních zákazů a příkazů bylo nabíledni, jak se esteticky vymezovat, dnes se někdejší prostředky jeví jako neúčelné. Underground splývá s ostatními importovanými subkulturami, ale již prakticky nemůže vytvořit politickou opozici. To se měl Kozelka literárně angažovat hluboko před debutem, dnes už mu to v této radikální formě nesluší, situace, ve které se nacházíme, již není léčitelná teatrálními gesty. Navíc kapitalismu stejně nevadí Kozelkovo „Sieg heil byznys, kapitalismus akbar!“. Naopak, vytiskne to na trička, která prodá milovaným levicovým konzumentům.

Autorka je učitelka a literární kritička.

Milan Kozelka: Semeniště zmrdů

JTĘĽs nakladatelství, 48 stran