0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Civilizace20. 5. 20125 minut

Vynálezy, které předběhly dobu

Poučení z technologického vývoje: Málokterý vynálezce je i zdatný obchodník

74 B R21 2012 • Autor: Respekt

Stejně jako velké dějiny má i historie technických objevů sklon nadržovat vítězům. O poražených se mluví málo či vůbec. Někteří přitom dokázali přijít s něčím skutečně novým, nabídnout stejné nebo i lepší funkce, než jaké později ovládly trh. Jenže podcenili obchodní stránku věci. Nezvládli nástrahy rychlého růstu, který jejich firma či strategie potřebovala, aby se nová myšlenka prosadila. Nebo prostě jen byli ve špatnou dobu na špatném místě.

Dnes je MP3 přehrávač součástí každého mobilu a nejlevnější samostatné přístroje seženete v tržnici za pár stokorun. V roce 1996, kdy se objevil první komerční výrobek této kategorie, šlo o radikální myšlenku. Přišla s ní kalifornská firmička Audio Highway, její přehrávač se jmenoval Listen Up. V roce svého vzniku sbíral ceny na veletrzích spotřební elektroniky, oborové časopisy nešetřily chválou a věštily mu skvělou budoucnost.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Současníka překvapí, co všechno už tehdy za přijatelnou cenu 299 dolarů nabízel. Černá plastová krabička se zabudovaným reproduktorem byla stejně velká jako o pět let později první iPody. Jako ony byla dokonce propojena s internetovým obchodem, odkud bylo možné stahovat hudbu a audioknihy. Kámen úrazu však představovala chudá nabídka. Začínající firma také neměla vyjednávací sílu a tržní podíl, který by přiměl velké nahrávací společnosti ke spolupráci. A tak se vývoj ubíral jinudy a v roce 2003 Apple představil svůj virtuální obchod s hudbou iTunes.

I kdyby se podobný majstrštyk podařil o sedm let dříve zakladateli Audio Highway a konstruktérovi první „empétrojky“ Nathanu Schulhofovi, narazil by na další těžko překonatelné překážky. Tehdejší počítače ještě na pohodlnou spolupráci s osobním přehrávačem nestačily. Kdo si chtěl do přehrávače uložit hodinu hudby – víc se jí do něj kvůli vysokým cenám pamětí ani nevešlo –, musel na její přetažení čekat dvě a půl hodiny.

Křivky vývoje osobních počítačů, zábavního průmyslu a ochoty lidí zkoušet nové věci se protly až začátkem nového století, kdy se v ulicích světových velkoměst začali ve velkém objevovat lidé s typickými bílými sluchátky v uších. „Apple byl první, kdo se trefil přesně,“ řekl Schulhof časopisu New Scientist, který historii jeho vynálezu nedávno připomněl.

Inspirace Xeroxem

Traduje se, že prvním skutečně osobním počítačem pro běžné smrtelníky byl model Apple Lisa. Ve skutečnosti jej o dva roky předběhl Xerox Star. Jeho uživatelé už nemuseli psát kryptická zaklínadla do příkazového řádku, programy běžely v oknech, data se přesouvala myší do koše. Početný výzkumný tým na tomto zázraku pracoval přes čtyři roky a na trh jej uvedl v dubnu 1981. Extrémně drahý vývoj však firmě zabránil nabízet jej levně, plně vybavená verze s příslušenstvím stála 75 tisíc USD. Jedním z návštěvníků, kteří zázračný stroj v laboratoři Xeroxu obdivovali, byl tehdy pětadvacetiletý Steve Jobs. Některé nápady Xeroxu si vypůjčil – v té době ještě nebylo běžné chránit software průmyslovými patenty – a založil na nich prvotní úspěch sice méně výkonných, ale podstatně levnějších počítačů Apple.

Najdou se ovšem i technologie, jež naopak vyvinul Apple, ale ke světovému úspěchu je dovedl někdo jiný. Už v roce 1987 například uživatelé počítačů s emblémem nakousnutého jablka mohli používat k uchovávání informací provázaných hypertextovými odkazy program HyperCard. Protože však firma nevěděla, k čemu by vlastně mohl být dobrý, nevěnovala mu zvláštní pozornost ani si ho nechránila pomocí patentů. Jen díky tomu mohli o dva roky později Robert Cailliau a Tim Berners-Lee ve švýcarském CERN na tuto myšlenku navázat a položit základy dnešního webu.

Praotec internet

Stopy předchůdců internetu nás zavedou ještě dál do minulosti, až do roku 1980. Tehdy používali obyvatelé floridského města Coral Gables systém nápadně podobný dnešnímu internetu: posílali si zprávy elektronickou poštou, objednávali zboží z několika místních obchodů, sledovali předpověď počasí, zprávy, zadávali platební příkazy, hráli on-line hry a podobně. To vše prostřednictvím terminálů připojených k televizoru a telefonu. Síť se jmenovala Viewtron a provozovala ji firma Knight-Ridder.

Podobně už na začátku osmdesátých let fungoval francouzský Minitel. Zatímco ten stále používá několik set tisíc lidí a jeho provoz má definitivně skončit až letos v červnu, Viewtron, který měl pět tisíc zákazníků, zavřeli majitelé už v roce 1985. Náklady na přenos dat a jejich zpracování byly příliš vysoké. Veškerý provoz řídil jeden sálový počítač, jehož výpočetní výkon byl zlomkem toho, jaký dnes nabízejí pokročilé mobilní telefony. Data se ukládala na disky o rozměrech automatické pračky. Systém byl pomalý, nespolehlivý a spotřebovával obrovské množství elektřiny.

Málokterý vynález můžeme připsat jednomu autorovi, ani u žárovky nemůžeme říci, že ji vymyslel Edison, upozorňuje v pozoruhodné knize Myths of Innovation (Mýty kolem inovací) Scott Berkun. Lépe se nám to ale pamatuje a vypráví, a tak se i ve zdánlivě přísně racionálním světě vědy a výzkumu tak dobře daří pohádkovým příběhům. Jenže nebýt poražených, nejspíš by nebylo ani vítězů – nebo by vypadali úplně jinak. 


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].