Lov lososův Jemenu je charakteristickým příkladem žánrového filmu s přidanou hodnotou – kromě sentimentální romance se snaží o satirický, duchovní i politický přesah. Zároveň je charakteristickou ukázkou toho, kterak současná kinematografie přeměňuje trauma v útěšnost a divákům nabízí jen příležitost pasivně čelit realitě pod silnými sedativy.
Ústřední metafora novinky švédského režiséra Lasseho Hallströma, která vstoupila do českých kin, se dá shrnout následovně: Losos je ryba, která táhne proti proudu. Rybaření je činnost, při níž i ateista zakouší cosi blízkého víře. A pokud se obojí zkombinuje, měla by se narodit společensko-politická událost se symbolickým dopadem – s poselstvím naděje a odhodláním měnit svět kolem sebe. Koneckonců, není život plný pošetilé snahy překonávat úskalí těmi nejroztodivnějšími způsoby?
Kolonizace jinakosti
Film se na povrchu tváří jako romance o posedlém vědci (Ewan McGregor) a ambiciózní, avšak osamělé konzultantce (Emily Bluntová) a jejich společném úkolu – přenesení chovu skotských lososů do jemenské řeky na přání zámožného šejka. Co se zprvu jeví jako pochybná náhrada koupě fotbalového velkoklubu, záhy se mění v ostře sledovaný projekt. Lososi v Jemenu jsou důležití pro britskou vládu jako „dobrá zpráva z Blízkého východu“, jsou však důležití i pro šejka, který v nich spatřuje symbol víry a dobré vůle. A konečně jsou důležití také pro ústřední dvojici, která v podivném projektu najde smysl, jenž jejich životům chybí.
Hallström (Co žere Gilberta Grapea,Pravidla moštárny,Čokoláda) se tentokrát ambiciózně rozpřahuje a nahazuje mušky i do vln politické satiry. Britští politici vystupují jako malicherné karikatury posedlé získáváním voličů a kontrolou mediálního prostoru. Téměř nemají vlastní vůli a jsou loutkami v rukou šéfky tiskového odboru. Na rozdíl od vrcholů britské politické satiry však film postrádá ostří a setrvává u dětinského pošklebování se nepravděpodobným figurkám.
Šejk naproti tomu vystupuje jako stále hojnější stereotyp „moudrého cizince“ nadaného věděním toho, co hrdinové potřebují k duchovnímu prozření. On jediný má ušlechtilou vizi a trousí moudra, v nichž se víra, ryby, třídní rozdíly a politika stávají pouhými slovy, která se dají uspořádat do libozvučných frází provázených lákavými přírodními obrazy.
Film je nakonec jen kapitálním exemplářem filmového eskapismu, jenž sice připouští nepříjemná témata (situace v Afghánistánu a na Blízkém východě), ale úzkostlivě je banalizuje, zasazuje do bezstarostných kulis luxusu a zbavuje problematických konotací. Konflikty rozpouští skrze vykonstruované zvraty do sentimentálního panoptika, v němž je divák povinen se bavit, dojímat a nerýpat: relativizování může být vydáváno za projev bezcitného cynismu a neschopnosti „akceptovat žánr“.
Cena leklé mřenky
Hallström tradičně krom jednoduché palety emocí nabízí sympatické, dobře obsazené a lehce stravitelné postavy. Úzkostlivě přitom dbá na polopatickou formu a emocionální vyhraněnost: vtipné musí být groteskně přepjaté, romantické maximálně zvýrazněné obrazem i hudbou. Tentokrát vedle prvků satiry přidává přístupnou cizokrajnou mystiku, která hledá všelék na civilizační neduhy v kulisách dálných krajin.
Film se krotce vymezuje proti zkaženosti západních elit, panující duchovní prázdnotě (jak zkonstatuje hrdina: Jemenci se modlí, my chodíme v neděli do Teska) a proti lidem, kteří tupě kráčejí v proudu a ignorují existenční šeď a život bez víry a nadšení. Jako východisko však nenabízí nic víc než prefabrikovanou milostnou zápletku a okázale vyretušovanou exotiku, jež neukazuje druhé coby autentické živé bytosti, ale vnucuje jim jen úlohu opory naší ohrožené identity. Kolonizuje jejich odlišnost – které se jinak obáváme – banálními stereotypy: šejk je ztělesněné dobro, ovšem jeho krajané jsou buď mlčenlivými sluhy, nebo teroristy.
Při všem dojímání, rybaření, meditování a milování nezbývá čas na domyšlení ústřední metafory. Co je vlastně záslužného na investování desítek milionů liber do extravagantního počinu, jehož výsledkem jsou státníci mávající rybářskými pruty a senzacechtiví novináři v údolí jemenské řeky?
Film se snaží divákům vnutit, že jeho filozofické poselství a romantický duet stojí za všech deset tisíc „outsourcovaných“ lososů. Ve skutečnosti nestojí ani za leklou mřenku. Dojetí a naděje jsou tu stejně sterilní, neživotné a podbízivé jako uhrančivé oči pouštních krásek, figurky ministrů a povznesené básnění rybařícího šejka. Řešení, které film nabízí, je vytěsnit problémy – a uvěřit pohádce, že plavat proti proudu je vlastně totéž jako plavat po něm.
Autor je filmový recenzent.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
