0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Kultura13. 5. 20126 minut

Říp nevybuchl

Ludvík Vaculík

62 vaculik R20 2012
Autor: Respekt
62 vaculik R20 2012
Autor: Respekt
62 vaculik R20 2012
62 vaculik R20 2012 Autor: Respekt

Začátkem roku 1996 oslovili redaktoři Lidových novin Karel Kříž a Karel Steigerwald spisovatele Ludvíka Vaculíka s nabídkou, aby k nim pravidelně, jednou týdně, přispíval do rubriky Poslední slovo. „Získala mne ta pravidelnost honoráře – po letech fejetonování bez honoráře. Smlouvu jsme uzavřeli podáním rukou a byla pak stejným způsobem potvrzena každým novým šéfredaktorem novin. Svobodu psaní jsem si ověřil, můj honorář se vyvíjel dobře a pondělní odevzdávka textu stala se mým zvykem tělesně hygienickým, jako holení,“ vysvětlil autor v úvodu k prvnímu knižnímu souboru těchto fejetonů. Dostal jednoduchý název Poslední slovo a byl výběrem z těchto textů publikovaných v LN do prosince 2001. Následovala Dřevěná mysl, výběr fejetonů otištěných od ledna 2002 do června 2008. Nyní tedy svazek třetí Říp nevybuchl.

↓ INZERCE

Rozsahově se od dvou předešlých neliší, ale zahrnuje kratší údobí (od poloviny roku 2008 do února 2012), selekce byla tentokrát mírnější. Jako kdyby se Vaculík „ekologicky“ rozhodl, že odpadu bude minimum. Je to asi případnější řešení, neboť úterní kontinuita z LN nemá být v knize pokud možno narušována. Celek těch fejetonů včetně autorových obsedancí a argumentačně slabých míst skládá pravdivější obraz pisatele. A o obraz tohoto pisatele, který ve fejetonech staví sebe sama do středu veškerého dění, jde u Vaculíka především.

Dávky pana Ludvíka

Pravidelnou týdenní odevzdávku textu po čase sotva při životě udrží pouze sebelepší honorář. Musí v tom psaní být přítomna posedlost a bytostná, ano, i fyzická potřeba. Kdyby Ludvík Vaculík přestal psát, pravděpodobně by ve svém věku (ročník 1926) rychle sešel, takto si udržuje formu psychickou i fyzickou, byť zmínky o chorobách a zápasech s nimi se vyskytují v novějších fejetonech častěji. Mít názor a umět jej formulovat je pro Vaculíka naprostá přirozenost jako dýchání či vyměšování. Pokud bude naživu, bude slyšet.

Existuje mezi Posledními slovy z devadesátých let a fejetony z nejnovějšího období nějaký výraznější rozdíl, lze vysledovat vývoj v oněch textech, ať směrovaný kamkoli? Minimální. Ale v něčem přece. Vaculík s pravidelnou úterní dávkou začal ve svých sedmdesáti, jako dávno hotový autor v poetice i myšlenkovém ustrojení. Vlastně se jen – a čím dál očividněji – utvrzuje ve svém pohledu na svět a život. Společenské dění má v jeho textech roli spouštěče vzruchů a pozvolna nabývá druhotného významu a rysů cykličnosti a jakési fatální danosti – jako když se střídají roční období se svými projevy a z toho vyplývajícími povinnostmi (když to tedy zase ke mně přišlo, když to na mě dolehlo, tak cosi k tomu podotknu). Vaculík už kdysi, v disentu, psal „každoroční“ fejetony nazvané Jaro je tady, a ve své kmetské fázi své vnímání a tematizování koloběhu dále posiluje.

Autorem setrvale a důrazně hlásaný konzervatismus bývával poněkud zvláštního ražení, neboť se uplatňoval výběrově, například na jeho mimomanželské vztahy nikoli, a ještě to bral za námět svých textů. Nyní je však zřejmé, že vyznávané zásady a reálný život autorův se definitivně sladily. Kritičnost Ludvíka Vaculíka nezná mezí a hranic, projevy soudobého života prosáklého novými technologiemi, módami nebo zvyky jej popuzují, protože v nich nenalézá fundament, vidí v nich odvádění pozornosti od toho, co považuje za důležité nejen pro jedince, nýbrž i pro společnost. Proto si například myslí, že digitální fotografie znamená naprostý úpadek, neboť u ní při zhotovování pozitivů zcela vymizela rukodělná složka. Tekutost a virtualizace nynější demokracie ho rozčilují a spatřuje v tom ohrožení našich civilizačních základů. On je hospodář, který si rád obdělává svoje území, rukama zasévá i sklízí, jeho vjemy jsou primárně hmotné, z nich teprve odvozuje veškerá svá zobecnění. Nehmotnost – včetně četných ekonomických procesů – jej uvádí ve zlost.

Rozčilení není program, zastával zásadu T. G. Masaryk. Pro Vaculíka rozčilení program do značné míry je, vedle – na to nelze zapomínat – respektu hodné zjitřenosti a citlivosti. Při svých rozčileních dupe nohou a just je proti všemu a všem, včetně faktů a rozumu; tak prakticky bez argumentů, se selektivní slepotou k jejich krokům bránil Topolánka a hlavně Klause, možná proto, že býval volič ODS.

Život je hra

Vaculíkova zřejmě úmyslná neochota rozlišovat v soudobých jevech důležité nuance je čtenářsky udržitelná proto, že jeho styl neztrácí vitalitu, jedním z jeho rysů je moderní zkratkovitost. Prostě: ještě mu to píše „po jeho“, nechybí napětí mezi dynamikou psaní a tuhostí názorů. Také ještě umí být rázný, vtipný i (sebe)ironický. Na velmi limitovaném prostoru dokáže střídat vyprávěcí linie a pracovat s motivy. Šťastnou tečkou v souboru Říp nevybuchl je text Život je hra… Vynikající úvaha či miniesej. Na několika desítkách řádcích je tu přehlédnuta celá individuální existence zakončená dokonale jednoduchými větami: „Život končí, a jaký měl smysl? Přesně takový, jaký jste. Život je hra na život. Která se nedá opakovat.“

Schraňování úterních novinových dávek do knih v sobě ovšem nese paradoxy a otázky. Starty Vaculíkových fejetonů jsou ostré – autor jde od první věty k věci, přičemž ta věc je pokaždé velmi osobní, a někdy navíc navazuje na to, co bylo řečeno v některém předešlém textu. V knize s tím není problém, čtenář to má v jednom balíčku, ale při samostatné novinové publikaci je to někdy na hraně nejen co do orientace v reáliích. Vlastně to vyvolává dojem, že nejvlastnější tribunou Vaculíkových Posledních slov jsou teprve ty knihy. Můžeme je vnímat jako autorův příběh, jenže je přirozené hltat jeden fejeton za druhým? Tím se přece popírá původní určení takového útvaru, jímž je kontrastní sousedství se zpravodajstvím novin. Je správné dělat ze zákusků hlavní chod?

Vaculíkův do sebe zahleděný přístup je v deníku ještě přípustný a přínosný proto, že během své spisovatelské dráhy učinil hlavním tématem sám sebe. Je institucí, která referuje o svém provozu. Vyprofiloval se jako svého druhu literární postava, na tom staví. Nelze ho brát doslova, nýbrž jako úkaz, který svou tvrdohlavostí, ba i svými prokazatelnými omyly nás nutí promýšlet, kým jsme a kam spějeme.

Autor je redaktorem MF DNES.

Ludvík Vaculík: Říp nevybuchl

Jaroslava Jiskrov – Máj a Dokořán, 264 stran


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].