37C_jaros_varianta_R02_2011_s.jpg
37C_jaros_varianta_R02_2011_s.jpg

 

Nálada ve 4. C Základní školy Horáčkova v Praze návštěvníka skoro vybízí k tomu, aby po letech zase zasedl do lavice. Čtvrťáci se právě zahřívají skládáním slov ze zadané skupinky písmen, zaujatě probírají, kdo co vymyslel, a paní učitelka je průběžně chválí za zajímavé nápady. Část hodiny probíhá v klidové zóně na koberci, kde si spolu čtou příběh o „vrchním správci slov“. Následuje názorná ukázka významu tohoto slova, tedy seznámení se s nejrůznějšími slovníky a sborníky. Praktické záležitosti se plynule střídají s výkladem, děti se průběžně ptají, spontánně se hlásí o slovo a ve třídě panuje neobvyklý hluk. Jakmile ale promluví učitelka, nikdo ani nedutá. „Chaos je jen zdánlivý, ty hry mají vždy přesný cíl – procvičit tvarosloví, práci ve skupině nebo třeba vlastní kreativitu,“ vysvětluje dlouholetá učitelka Mirka Bláhová. Čtvrťáci prý dobře znají i diktáty a gramatická cvičení. Zdejší přístup ale velí prokládat toto nutné „řemeslo“ živějšími aktivitami a vždy hledět na to, aby žáky škola bavila.

37C_jaros_varianta_R02_2011.jpg
37C_jaros_varianta_R02_2011.jpg

Podobný přístup k výuce mateřského jazyka v Česku stále ještě patří k vlaštovkám a většina učitelů nadšení kolegyně Bláhové nesdílí. Od zavedení rámcových vzdělávacích programů, které měly do hodin vnést pestřejší metody i obsah, právě uběhlo pět let. Podle lidí z praxe ale zatím výuku změnila jen asi třetina češtinářů. U zbytku převládá klasický přístup, založený na drilování pravopisu a gramatického názvosloví. Praktické dovednosti jako vlastní tvorba, veřejné vystupování nebo psaní kritických esejů je zpravidla odsunuto až na druhou kolej. Každý přitom ví, že tyto dovednosti drtivá většina lidí v životě využije víc než větný rozbor. A především právě ony umožňují lépe uchopit svět, v němž naše děti budou žít.

 

37A_jaros_R02_2011_s.jpg
37A_jaros_R02_2011_s.jpg

Abychom si rozuměli

V debatě o stylu učení češtiny jde hlavně o dvě věci: volbu vyučovacích metod a obsah kurikula. „Děti jsou stále méně soustředěné a chovají se svobodněji. Klasickým způsobem výuky ani učebnicovými znalostmi už je učitel nezaujme,“ tvrdí na základě své dlouholeté spolupráce s učiteli Ondřej Hausenblas, který se vzdělávání budoucích češtinářů věnuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Dalším impulzem jsou signály, že klasický důraz na ovládnutí gramatiky – který má samozřejmě i svoje výhody –jednoduše přestává stačit. Děti totiž v tomto rámci méně rozumí tomu, co čtou, a nepřesně se vyjadřují. Ve stále složitějším světě jde přitom o klíčové kompetence pro pochopení každodenních situací. Známé jsou ne zrovna lichotivé výsledky například v mezinárodním srovnání PISA (Programme for International Student Assessment). Právě v tomto testování, v němž OECD už přes deset let zkoumá schopnosti dětí v oblasti čtení, matematiky a přírodních věd, se čeští žáci v porozumění textu a analýze v něm popisovaných situací zatím vždy umístili na podprůměrných příčkách. V poslední studii z roku 2009 obsadili 29. místo, a oproti situaci o tři roky dříve si dokonce pohoršili. Na vině je zřejmě notoricky známý fakt, že děti stále méně čtou, a naopak tráví víc času u počítačů nebo televize. Druhá věc ale je, že neumí ze své slovní zásoby vybírat ty nejvýstižnější výrazy a škola v nich tento cit dostatečně nerozvíjí. Omílání gramatiky je rychlejší a méně náročné pro žáky i učitele, bez přesné znalosti významu slov však děti nemohou porozumět spoustě situací, v nichž se denně ocitají.

Stále silněji se proto ozývají hlasy, aby byla do výuky češtiny, respektive i napříč předměty, zařazena komunikační výchova, která by měla výše popsané problémy zmírnit. Kromě lepšího pochopení významů slov a celých sdělení si od ní lze slibovat, že se žáci naučí nejprve zvážit, jestli chtějí svoje publikum pobavit, informovat, nebo přimět ke změně rozhodnutí či akci – a také si nacvičí, jak toho dosáhnout.

37F_jaros_R02_2011_s.jpg
37F_jaros_R02_2011_s.jpg

Komunikační výchova zároveň není nic nového. Snadnost, s jakou se v Evropě nechaly masy zmanipulovat fašistickou i komunistickou propagandou, přiměla hned po válce většinu západních států, aby v rámci výuky mateřského jazyka kladly důraz i na schopnost rozumět a komunikovat. Kritické myšlení a schopnost argumentace se na východ od železné opony samozřejmě zrovna moc nenosily, což se promítlo nejen do výběru knih v hodinách literatury či metod k výkladu mluvnice. Zatímco na Západě se žáci učili vést kritickou diskusi, u nás se trénoval pravopis a spisovné tvary slov. Ve stejném duchu se pokračovalo až do konce 90. let, a že se to nijak dramaticky nezměnilo, potvrdila v roce 2005 i studie přední české didaktičky Vladimíry Spilkové Proměny primárního vzdělávání v ČR. „Z poválečného období dodnes převládá průprava k popisu jazyka více než průprava k dorozumívání,“ píše Spilková. „Problém je, že u tohoto přístupu dodnes zůstaly tak dvě třetiny češtinářů, kteří nechtějí nic měnit,“ doplňuje aktuální data Hausenblas.

 

37D_jaros_R02_2011_s.jpg
37D_jaros_R02_2011_s.jpg

Ideální mix

Klasická výuka má samozřejmě i své výhody. Jednou z nich je šance bravurně zvládnout stavbu jazyka – ta je ovšem přitažlivá pouze pro úzkou skupinu žáků, které gramatika prostě baví. Mnohem spornější výhodou je fakt, že „česká klasika“ klade menší nároky na žáky i učitele. „Zjednodušeně řečeno, dřív stačilo, aby se žák naučil spisovně vyjadřovat,“ říká Milan Polák z Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V tomto duchu byla psána většina starších učebnic a je mnohem snazší v něm dál pokračovat než hledat či vytvářet nové materiály. Důraz na pravopis také mnohdy očekávají rodiče – chtějí, aby se děti učily to, co umějí i oni, a přílišnému množství „her“ ve výuce nedůvěřují. Z disertační práce MilanaPoláka Učitel českého jazyka v podmínkách současné základní školy z roku 2001dále vyplynulo, že většině učitelů vyhovovalo procvičování pravopisu a gramatického názvosloví – je totiž na čas i energii méně náročné než vedení složitých diskusí, používání různorodých metod a procvičování slohu. V neposlední řadě potom učitelé často argumentují tím, že se znalost gramatických jevů a názvosloví po dětech zkrátka chce v přijímacích zkouškách na střední koly a u maturity i dalších zkoušek. „Ovládnutí vyjmenovaných slov a určité části gramatiky je prostě základ vzdělání. Záleží ale na té míře. Určit ji obecně dost dobře nejde, protože každé dítě má jiné schopnosti a potřeby,“ myslí si učitelka Bláhová. 

 

Zvykáme si

Z takových předpokladů vychází i výuka na Základní škole Mládí v Praze 5, která se ráda prezentuje jako škola spíše konzervativní. Učebnu „páťáků“ tu zdobí cedule „Stavba věty“ a „Shoda přísudku s podmětem“ a ve skříni číhají ohmataná pravidla pravopisu. Kvůli novinářské návštěvě je dnes v hodině všechno trochu jinak – po opravě pravopisného úkolu se hraje po celý zbytek času hra. Paní učitelka Petráková je z nezvyklé aktivity lehce nervózní a děti občas zmateně reagují. Normálně se tu totiž pracuje takřka výhradně s pracovním sešitem a patnáct let starou učebnicí, která klade důraz právě na gramatiku. „Hry někdy hrajeme, ale spíš zřídka,“ kroutí posléze hlavou holčičky v zadních řadách.

Václava Petráková později v místnosti se štítkem „hovorna“ vysvětluje, že si na nové přístupy teprve zvyká. „Jak se to teď všechno rozvolňuje, chtějí v hodinách najednou třeba osmáci diskutovat – ale to by přece nejdřív museli mít znalosti, mít o čem hovořit.“ Ve výuce jí prý jde především o pravopis. „Jeho znalost je jedním ze způsobů, jak projevit inteligenci. I když nám už dnes spoustu věcí opraví počítače, vždycky může přijít moment, kdy budou moji žáci muset něco napsat rukou. Nechci, aby pak měli ostudu,“ vysvětluje pedagožka. Rozbor slov podle ní navíc podporuje rozvoj logického myšlení. Ani ona si ale nemyslí, že gramatika je to jediné, co se děti musí naučit. Tři z osmi hodin (jde stejně jako v případě školy na Pankráci o školu s rozšířenou výukou jazyků), které s „páťáky“ na češtinu každý týden mají, prý tráví slohem a mediální výchovou. Děti si například musí připravovat prezentaci aktuálních událostí, již potom ostatní hodnotí, včetně řečnických schopností. Petráková se také snaží co nejvíce zastavovat u slov či formulací, které by žákům mohly být nejasné, a rozšiřovat tak jejich slovní zásobu. Jedním z důvodů, proč se i kdysi konzervativní školy částečně mění, podobně jako ZŠ Mládí, je právě reforma školství. „Hodně věcí člověk dělal i dříve, ale třeba tu mediální výchovu jsme neměli. Taky jsme moc dětem nevysvětlovali, proč se něco učí, a hry se skoro nehrály,“ potvrzuje Petráková.

 

Co je priorita

Namísto dřívějších osnov dnes platí celostátní Rámcový vzdělávací program (RVP), podle nějž se teoreticky měla výuka změnit ve všech školách. „Jestli se dnes s cíli a s pojetím ztotožňuje třetina učitelů, je to hodně. Ministerstvo totiž nejdřív postavilo střechu a pod ni chtěli jako v Kocourkově vrazit dům. Učitelům ale nikdo pořádně nevysvětlil podstatu a smysl reforem,“ říká Hausenblas. Učitelé současně nemají dostatečnou možnost se v nových podmínkách dovzdělat. „Je jim k dispozici Národní institut pro další vzdělávání,“ namítá Jakub Stárek, vrchní ředitel ministerské sekce vzdělávání, a sype z rukávu čtyři desítky aktuálně nabízených školení. V terénu je to ale složitější: na osvícených školách sice nemají učitelé s účastí na seminářích problém, jinde je ale ředitelé odmítají pouštět, protože za ně musí hledat náhradu a semináře představují finanční zátěž. V zahraničí učitele k dalšímu vzdělávání na rozdíl od Česka běžně motivuje systém odměn založený právě na jejich snaze dále na sobě pracovat. „Ministerstvo pokládá zavedení motivujícího kariérního systému za jednu ze svých priorit. Připravilo proto nový projekt Kariérní systém. Začátek jeho realizace je naplánován na 1. února letošního roku, výstupy by měly být k dispozici za dva roky,“ říká Stárek. Prosadit reformu na Západě pomohly i tamní profesní organizace. Ty u nás do jisté míry nahrazuje například místní odnož zahraniční nevládní organizace Čtením a psaním ke kritickému myšlení (RWCT) nebo Přátelé angažovaného učení. Celonárodní diskuse o výuce však podle češtinářů stále chybí.

Navzdory všem zádrhelům lze ale říci, že tábor stoupenců praktičtěji zaměřené výuky češtiny se rozšiřuje. Čím dál více mladých učitelů má za sebou zahraniční stáže, kde vidí, že to jde i jinak. Nové metody přebírají češtináři i od kolegů, kteří učí cizí jazyky – zahraniční instituce typu British Council vnesly do zdejšího prostředí osvědčené metody zaměřené právě na porozumění textu a tvůrčí psaní. A zpytovat svědomí se prý chystá i ministerstvo. „Připravujeme revizi Rámcového vzdělávacího programu. Prioritou je jednoznačně čtenářská gramotnost a posílení komunikačních dovedností žáků,“ dodává za ministerstvo Jakub Stárek. Šance zažít touhu vrátit se při návštěvě hodiny češtiny zpět do lavice (tak jako je tomu ve třídě učitelky Bláhové) bude tedy možná stále běžnější. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte