Příliš nudný vzdor

Tak mohutný rozptyl, jaký nabízejí dvě velké přehlídky současného českého umění, které souběžně probíhají v hlavním městě, asi nikdo nečekal. V Galerii hl. města Prahy se pro zájem návštěvníků před exponáty tvoří tlačenice, zatímco v Národní galerii je i ve sváteční den hrobový klid. A zatímco na retrospektivě Krištofa Kintery v Městské knihovně panuje naprosto uvolněná atmosféra prokládaná smíchem dospělých a pláčem dětí, při sledování projektu Ostrovy odporu – mezi první a druhou moderností 1985–2012 ve Veletržním paláci má divák zhruba tak příjemný pocit jako v čekárně u zubaře. S tím rozdílem, že v holešovickém komplexu své tísnivé dojmy nemusí s nikým sdílet, sály se prochází úplně sám.

Od Ostrovů odporu se přitom čekalo, že po dvanácti letech autoritářské vlády Milana Knížáka do Veletržního paláce vrátí život. Konečně do něj byli vpuštěni respektovaní externí kurátoři, kterým bylo dovoleno podívat se na atraktivní dění na naší aktuální scéně, konkrétně na dobu posledních sedmadvaceti let. V hledáčku jim uvízlo sedmdesát autorů prezentovaných více než dvěma sty díly. V tiskové zprávě monumentální akce se o artefaktech píše, že vznikly „ze vzdoru proti uniformitě, převládajícím konvencím a nudě“. Proč tedy výstava ve výsledku působí tak uniformně, konvenčně a nudně? Protože kurátorské trio Jiří Ševčík, Jana Ševčíková a Edith…