Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Úspěch

Lovec jelenů na Milešovce

Daniel Pitek vrací život na svahy majestátní české sopky

46A stransky R13 2012
46A stransky R13 2012 • Autor: Respekt

Byl vším možným od lesníka, řidiče, cirkusáka, obchodníka se dřevem až po sádrokartonáře, navíc poznal, jak to chodí za českými humny, a celé roky podnikal v Německu. Před deseti lety se ale rozhodl vrátit se do rodného kraje a pustit se do daleko hlubších podnikatelských vod. Na pořízené zemědělské půdě nejenže založil ne tak úplně běžnou jelení farmu či navrátil do kraje jeho pradávný základ v podobě tisíců ovocných stromů, ale snaží se podnikat v souladu s místní, kdysi tak těžce zkoušenou přírodou.


Skupuje totiž bývalá pole socialistické velkovýrobny po stovkách hektarů a postupně se je snaží navrátit zpátky do krajiny, a to pomocí nově založených remízků, travnatého porostu, mokřadů a tůní. De facto mrtvé území tak proměňuje v živý, pestrobarevný ráj desítek vzácných tvorů a pozoruhodných rostlin. Tím mužem je sedlák a chovatel zvířat Daniel Pitek žijící na svazích monumentální Milešovky, která se tyčí k nebi na dohled od proslulých producentů průmyslových exhalací, jako jsou třeba Ústí nad Labem či Teplice.

 

Nechci, aby mě brzdili

„Hodně se to zlepšilo, ale ještě nedávno to byl tristní pohled: tady po kopcích stály umírající stromy a táhla se totálně vyprahlá krajina, která se pomalu měnila v mrtvou poušť,“ popisuje Daniel Pitek situaci, když na přelomu tisíciletí stanul pod Milešovkou a rozhlédl se kolem. Jako místního patriota a podnikavce ho něco takového nenechalo chladným a pustil se do pomalého boje za obnovu zdejšího světa.

Jenže tomu, aby si něco takového mohl dovolit, předcházela komplikovaná cesta severočeského rodáka, který pamatuje nejen „vzduch plný jedu“, ale také proslulá komunistická tažení proti místním máničkám. „Přesto to byl krásný život plný dobrodružství a docela jsem si ten nervní pohyb s kamarády od hospody k hospodě užíval,“ usmívá se Daniel Pitek.

Totální vystřízlivění ho prý čekalo vlastně až v půli osmdesátých let na vojně, krátce nato odešel coby vystudovaný lesák za svým snem do tajemných šumavských hvozdů. Jenže tam to prý bylo snad ještě horší – čekal ho život vprostřed přísně střeženého území plného po zuby ozbrojených vojáků, fízlů a udavačů. A tak utekl do Prahy, kde se pak účastnil památného občanského vzdoru v rámci takzvaného Palachova týdne. „Po revoluci jsem ale odešel hned do Německa, mým celoživotním snem byla prostě Amerika,“ říká. Jenže v Německu začal podnikat „v sádrokartonu“ a zůstal tu celých pět let. Ale i když si vedl úspěšně, začalo se mu prý najednou stýskat, a tak se v polovině devadesátých let vrátil do Prahy.

A tady ho čekal opravdový boom: znalost sádrokartonů byla v Česku tehdy nulová, a tak se brzy zabydlel: za pouhé dva měsíce měl pětadvacet zaměstnanců, později i osmdesát. Časem k sádrokartonům přidal ještě podnikání se dřevem a pomalu, ale jistě se začal pyšnit takřka pravidelným sedmdesátimilionovým obratem. „Jenže mě to táhlo ven do přírody,“ vzpomíná. A tak nedaleko svého rodiště koupil v Černčicích u Milešova v severních Čechách starou zájezdní hospodu a pustil se do u nás ne tak úplně známého chovu jelenů. „Jednak jsou krásní, a pak díky nim mě tady začalo zajímat, jak zdejší krajinu vrátit do původního stavu,“ vysvětluje. S tím však nastaly problémy.

 

Remízky, hájky, ptačí budky

Coby spoluzakladatel místního klubu přátel přírody se Daniel angažoval například proti výstavbě satelitních domků na okraji Milešova a ani vznik jeho farmy – neboli, jak zněl hlas lidu, zavádění „jeleních novot“ – se neobešel bez střetů s úřady a místními předpisy (které ho například nutily jeleny nestřílet v chovné oboře, ale nahánět je na náklaďák a vozit naprosto vystresované na jatka). V té chvíli prý pochopil, že pokud chce něčeho opravdu dosáhnout, musí v maximální možné míře hospodařit na vlastním. Začal proto skupovat místní pole a louky. Dnes má 500 hektarů a k jejich obhospodařování si pořídil osmisethlavé stádo ovcí. Postupně pak na své půdě vybudoval remízky, vysázel malé hájky, na solitérní stromy navěsil stovky ptačích budek. Před třemi lety začal s tůněmi a zatím jich stačil zřídit devatenáct. A najednou to prý začalo fungovat: v budkách se usídlily sovy, nad pastvinami začaly poletovat desítky nejrůznějších ptáků, objevily se i lišky, jezevec a v tůních různí vodní živočichové.

„Samozřejmě mně na všechno nejen vydělává sádrokarton a obchod se dřevem, ale pomáhá mi i celá rodina,“ říká pan Pitek. „Všechno bych to jinak asi neměl šanci zvládnout.“ A podporu bude potřebovat i do budoucna: plánuje totiž zřídit nejen moštárnu, ale do krajiny chce zasadit osmnáct zbrusu nových rybníků. 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte