Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Speciál

Odkaz Václava Havla

Až odezní smutek, přijde čas hledat inspiraci

Erik Tabery, Václav Havel
Erik Tabery, Václav Havel • Autor: Respekt

Svým odchodem na věčnost se Václav Havel mění z aktéra v objekt pozorování. Bude vykládán, odmítán a přisvojován, aniž by se k tomu mohl vyjádřit a případně ohradit. Jelikož jsme byli v nedávné minulosti svědky pokusů udělat například z Beneše a Masaryka odpůrce evropské integrace (i když opak je pravdou), bude nepochybně zajímavé sledovat, kde všude se Václav Havel ocitne.

havel00_special_12_2011_s.jpg
havel00_special_12_2011_s.jpg

Smutná událost je ale i příležitostí k hlubším pohledům, které dovoluje jedině skutečnost, že něco definitivně skončilo a něco jiného začíná. Ačkoli ten příměr není zcela přesný, je to podobné, jako když zemřou rodiče plnoletým lidem: i když už předtím byli nezávislí, až nyní si naplno uvědomí, že už je to jen na nich.

Reklama

Pieta je proto na místě, ale truchlivé komentáře, že odešel garant demokracie, a tudíž jsme v ohrožení, nikoli. První, kdo by se proti takovým nářkům ohradil, by byl zřejmě Václav Havel. Reakce veřejnosti a zejména mladých lidí dokazují, že podstatné myšlenky bývalého prezidenta se uchytily a přetrvají v dalších generacích.

Spojovatel

Světové dějiny jsou plné politiků, ale je jen málo státníků. Co odlišuje jedny od druhých? Schopnost správně pojmenovat události kolem nás, odvaha, odhodlanost a především nadání udělat pozitivní rozhodnutí, jež je přežije. Nepochybně stojí za zmínku, že mezi státníky se vždy řadí lidé, kteří bojovali proti zlu či za něčí práva. Lidé, kteří dokázali společnost spojovat, a nikoli ji rozdělovat.

Václav Havel byl tohoto schopen. Dokázal v sobě kombinovat velmi kritického pozorovatele a sjednotitele zároveň. Tuto klíčovou roli sehrál zejména v době disentu a Charty 77, kde vedle sebe stáli liberálové, katolíci i bývalí komunisté. Jeho kompromis však šel jen tak daleko, aby si lidé dokázali naslouchat a spolupracovat na cestě za svobodou. Neslevoval kvůli tomu ze svých kritických východisek, která aplikoval na celou československou společnost.

Velmi dobře to bylo vidět už během jeho slavné polemiky s Milanem Kunderou na konci šedesátých let, kdy svému slavnějšímu kolegovi vyčítal, že pražské jaro příliš idealizuje, a zejména že nebezpečně vykresluje Čechy jako hrdinné průkopníky, kteří se kvůli své snaze zlepšit svět stali bezmocnou obětí. „Je to postoj velice atraktivní – apeluje na všechno české v nás a naše oči (nemáme-li ovšem srdce z kamene) nemůže zanechat suché –, je to však zároveň postoj velice nebezpečný: jednostranným a vnějším akcentem na lepší minulost odvádí nenápadně pozornost od horší přítomnosti a pasivním vlastenectvím uzavřené vzpomínky nenápadně nahrazuje méně pohodlné, ale aktivní vlastenectví původního, a tudíž otevřeného činu, riskantně zasahujícího do napjatých otázek dne,“ napsal v reakci na Kunderovu stať Český úděl.

Ve své odpovědi Havel také definoval celou svou „politickou“ filozofii: je zbytečné malovat minulost v lepších barvách, aby se zahnala pachuť z malosti a nesvobody přítomných časů; to, o co jde, je snaha malovat ty lepší barvy nyní. „Neskoná-li [česká společnost], pak jedině proto, že tisíce jejích příslušníků budou boj za určité docela konkrétní hodnoty chápat – bez dlouhých řečí – jako svůj každodenní, aktuální a riskantní úkol, úkol nikoli národní, ale prostě lidský.“

havel12_special_12_2011_s.jpg
havel12_special_12_2011_s.jpg

Plachý hrdina

Tak jak napsal, tak i jednal a nebylo podstatné, jestli toho času v pozici zaměstnance pivovaru či hlavy státu. Je svým způsobem pozoruhodné, že veškerá jeho síla vycházela z občanství, a nikoli z nějakých vladařských předpokladů, s nimiž se narodil či jimž se vyučil. Na jeho místě mohl stát kdokoli jiný, sám byl přece plachý a svým způsobem i bojácný člověk, který řešil řadu pochybností. Z toho také možná vyvěrá nevraživost části zdejší populace a mnohých politiků. I oni mohli či měli nějak jednat, ale rozhodli se jinak. Ze svého špatného svědomí pak vinili Havla, přestože on vlastně nikomu nic nevyčítal. Pro otevřené lidi a mladší nezatíženégenerace však Havel představuje příklad, který může následovat každý.

Jeho „občanství“ jej nakonec vyneslo i do klíčové role při sametové revoluci a pak do funkce prezidenta republiky. Historici se jistě budou přít o různé aspekty tehdejšího dění, co se mělo a co se nemělo stát či říct. Jedno je ale jisté. Václav Havel přijal obrovskou odpovědnost a stal se těžištěm celé společnosti. Byl jistotou v naprostém zmatku, kdy se nevědělo, co bude zítra, či dokonce za hodinu. Stal se převozníkem přes rozbouřenou řeku, což s sebou nese i to, že později mnozí tvrdili, že by veslovali jinak a jinam a líp. Možná, ale neučinili tak. V dějinách není kdyby a dalších dvacet let dalo Václavu Havlovi za pravdu, že zvolil dobrý směr.


Někteří pamětníci tehdejších událostí možná v sobě stále živí pocit, že cinkali klíči pro něco jiného. Nemalá část mladších ročníků (a řadí se k nim i autor těchto řádek a většina redakce) už však situaci vnímá jinak, protože se jim díky Havlovi otevřely nebývalé možnosti. Tehdy obrazně řečeno přestaly být generací Husákových dětí a staly se z nich Havlovi teenageři.

Ačkoli se Václav Havel často tvářil, že se mu v roli politika nelíbí, nepochybně byl rád tam, kde byl. Ctižádost a smysl pro odpovědnost naštěstí překonaly plachost. Měl obrovskou výhodu před většinou nových politiků. Tam, kde oni teprve museli prokázat charakter, on už měl náskok. Kde jiní zněli frázovitě, jemu se důvěřovalo. Své postoje měl podložené životním příběhem, což se dalo z jeho strany i zneužít. Nikdy tak ale výrazně neučinil.

V dnes už legendárním novoročním projevu z ledna 1990 prohlásil: „Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá.“

Tato nyní vcelku banální pasáž znamenala předěl mezi totalitní dobou a novou etapou a také další definici přístupu Václava Havla k politice. On tu přece není od toho, aby lidem něco nalhával a lakoval narůžovo. Proto českou společnost po celé své prezidentské úřadování kritizoval za rasismus, šovinismus, opatrnictví, ničení životního prostředí a zdejší politiky pak za mocichtivost, aroganci, prospěchářství a podobně.

Za to vše si vysloužil kritiku. Příliš prý moralizoval. V některých ohledech ta kritika měla opodstatnění, občas byl nespravedlivý a co přehlížel u přátel, to u jiných kritizoval. Šlo však spíše o lidské nedostatky, kterým se nikdo nevyhne, než o „systémové selhání“.

Každopádně vytýkat Havlovi moralizování je to samé jako vyčítat mu disidentství. To byla jeho podstata, smysl života – hodnoty je třeba hájit, a nikoli se za ně stydět. Důvěryhodnost tomu dodával i fakt, že Havel téměř nesklouzával k prázdnému naříkání, které je v této zemi tak časté. A co chtěl po ostatních, to vyžadoval i od sebe samého.

Hledání spojenců

V domácí politice bylo zásadní, že Václav Havel umožnil, či přesněji nebránil tomu, aby kolem něj vyrůstaly další osobnosti. Chvíli sice koketoval s většími pravomocemi, ale parlament mu je nedal a to bylo dobře. Žádná, ani sebelepší osobnost nemá stát nad systémem. Významnou roli tak čím dál častěji přebírali politici jako Václav Klaus, Petr Pithart či Jiří Dienstbier.

Prezidentův vliv se stále zmenšoval úměrně tomu, jak rostl vliv parlamentu a vlády. Hlas Václava Havla se sice i nadále rozléhal veřejným prostorem, avšak zněl spíše jako od komentátora než od aktéra. Paradoxně o to více od něj veřejnost čekala. Pokud však nechtěl překročit pravomoci, nemohl je vyslyšet.

Význam prezidenta dramaticky stoupl až v době tzv. opoziční smlouvy, kdy uzavřely mocenský pakt ODS a ČSSD (viz článek Zhaslo srdce na Hradě v tomto čísle). Tehdy se tak trochu vrátil do svých disidentských let, kdy čelil zneužívání moci, byť tentokrát v demokratických konturách.

Naopak v zahraniční politice zůstával Václav Havel nenahraditelným. Jeho příběh zněl tak pohádkově, že se s ním chtěl každý potkat a potřást rukou. To on vtiskl Československo a později i Česko na mapu světa, takže o něm věděli Američané, Australané či Francouzi.

Podstatné je, že tyto otevřené dveře nevyužil jen k tomu, aby se o nás dozvěděl svět či se navazovaly nové obchodní svazky, které byly tak potřeba po zhroucení komunistického bloku. Václav Havel pracoval na tom, co je vůbec nejpodstatnější pro malé země – na vytváření pevných vazeb s jinými státy.

Za první republiky nebyl ani jeden náš soused spojencem. Po roce 1989 jím byli všichni a i díky Václavu Havlovi se například z Německa stal náš nejvřelejší partner. Poprvé ve staletých dějinách. Nový prezident si ale uvědomoval, že je třeba jít ještě dál. A totiž zapojit Československo a později Česko i do NATO a Evropské unie. Dvou pozoruhodných projektů 20. století, které byly už desítky let garancí bezpečí a prosperity. Kdyby nic jiného nevykonal, tímto se zasloužil o stát více než kdokoli jiný. To o čem snil Masaryk, dokázal Havel provést.

Zřejmě by bylo pošetilé vybírat nejlepší či nejdůležitější projev. Každý v sobě nesl nějaké poselství. Mezi ty nejzásadnější je ale třeba započítat ten z května roku 1996, který přednesl v Cáchách. Nesl název Evropa jako úděl a je to působivý manifest evropanství, který mimochodem v těchto dnech dostává nový rozměr.

Prezident Havel v něm mimo jiné vysvětloval, proč by se Unie měla rozšířit o nové státy: „Nebude-li budoucí evropské uspořádání založeno na plném vědomí této propojenosti a svázanosti, nemůže nakonec přinést úspěch nikomu. Nelze si prostě natrvalo představit Evropu, která sice není rozdělena železnou oponou, ale je rozdělena na Evropu stabilní, prosperující a sjednocující se a na Evropu méně stabilní, méně prosperující a nesjednocující se. Jako nemůže být natrvalo v jedné polovině pokoje teplo a v druhé zima, nemohou vedle sebe natrvalo existovat dvě různé Evropy, aniž by na to doplatily obě, a to dokonce víc ta stabilnější a lépe prosperující.“

A ještě dodal: „Nevybudují-li zavčas vnitřní strukturu Evropy jako jediné politické entity demokraté, začnou ji budovat jiní a demokratům pak zbudou jen oči pro pláč. Démoni, kteří tak neblaze poznamenali dosavadní evropské dějiny – a nejhůř ve dvacátém století! –, čekají na svou chvíli.“

Už z těchto citátů je vidět, že Václav Havel citlivě pozoroval dění v zahraničí, a i proto jeho slova téměř vždy vyvolávala velký ohlas. Dobře si to uvědomoval a využíval toho nejen při pomoci své vlasti, ale i všem, kteří žili v nesvobodě. Proto se zastával Čečenců bojujících s Ruskem, disidentů v Bělorusku, na Kubě nebo v Číně. Nikdy nestavěl obchodní či jiné zájmy nad lidská práva, což ve zdejší politice byla a je velmi menšinová pozice. Tento přístup jej logicky dovedl i k podpoře válečných zásahů proti diktátorské Jugoslávii Slobodana Miloševiće a proti Saddámu Husajnovi v Iráku.

Nicméně bylo pro něj velkým zklamáním, že v posledních letech jeho vlastní země přestávala vnímat význam zahraničních spojenectví a začala rozvolňovat svazky s Unií. Havla tento sesun trápil o to víc, že jeho následky už před lety promyslel a popsal – v již citované polemice s Kunderou: „Kdybychom vycházeli z představy, kterou nám nastínil Kundera, že totiž maličké, hloupě umístěné, hodné, inteligentní, trápené a k trápení odsouzené Československo se stalo vlastní pílí nejdůležitějším bodem světa, za což ho jeho zlí sousedé, které si samo vůbec nevybralo, krutě potrestali, takže jediné, co mu dnes zbývá, je jeho duševní (a zřejmě v soukromí pěstovaná) převaha nad nimi – kdybychom tedy vycházeli z této kýčovité představy o svém ,údělu‘, nejen že bychom se na hony vzdálili všem tradicím kriticismu (nejen českého, ale jakéhokoli), ale navíc bychom upadli do nacionálních sebeklamů, které by nás také mohly – jako národní komunitu – ochromit na celá desetiletí.“

Postprezidentská éra

Když Václav Havel končil v prezidentské funkci, osud mu nadělil nepříjemné překvapení, protože se nástupcem stal jeho hlavní politický rival Václav Klaus. Přijal to však s velkou elegancí a svého konkurenta nikdy neshazoval, maximálně tu a tam kritizoval za konkrétní rozhodnutí. Pokud tento přístup srovnáme s chováním Václava Klause a jemu blízkých vůči Havlovi, je tu velký rozdíl ve velkorysosti.

Václav Havel vůbec svůj odchod z výsluní zvládl nad očekávání dobře. Mnohé tím dokonce zklamal, protože od něj čekali, že bude hrát větší úlohu, než kterou sám sobě přisoudil. Doufali, že založí politickou stranu nebo aspoň nějakou podpoří aktivními kroky, nikoli jen verbálním způsobem. Zdálo se jim logické, že bude i nadále protipólem Václava Klause.

Bývalý prezident se však víceméně stáhl. Nevybral si svého nástupce, nesvolával k sobě názorově blízké lidi, nevytyčoval směr, jímž se má společnost vydat. Svojí občasnou kritikou zdejších nešvarů dokonce vědomě tábor svých potenciálních stoupenců zmenšoval. Bylo více než zřejmé, že svou roli v Česku vnímal jako uzavřenou.

Mnozí to považovali za chybu, ve skutečnosti tím ale lidem umožnil mimořádnou věc. K jeho pohledu na svět se dalo přihlásit, aniž by se tím člověk řadil k tomu či onomu ideologickému proudu. Zůstal zkrátka inspirací, která čněla nad ostatními.

Možná proto na něj útočili poradci Klause a weby blízké Hradu, které se svou rétorikou nijak neodlišovaly od komunistické propagandy. Nicméně fakt, že proti Havlovi používaly a používají jeho nejslavnější motto „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, je vlastně jeho nejgeniálnějším tahem. Sice se o něj nezasloužil, ale působí to, jako by si to sám zrežíroval. Komu se podaří přinutit své ideové protivníky, aby se vymezili proti takovým slovům, jako je pravda a láska?

Skepse není namístě

Je třeba litovat odchodu Václava Havla jako inspirující osobnosti, která umí obratně popsat to, co si mnozí lidé myslí. Není ale třeba litovat toho, že jsme teď na to sami. Neocitli jsme se v situaci našich předků, pro něž byl odchod T. G. Masaryka předzvěstí temných časů.

Václav Havel svou roli jakéhosi architekta moderního českého státu splnil, protože neúnavně obhajoval základní pilíře, bez kterých nemůže demokratická společnost přežít: pluralitní politická soutěž, nezávislá justice, silná občanská společnost a pevné zahraniční svazky.

To nejcennější však definoval už před více než čtyřiceti lety. Nelze jinak než následovat „svůj každodenní, aktuální a riskantní úkol, úkol nikoli národní, ale prostě lidský“, tedy být aktivním občanem a nespoléhat se, že to někdo jiný zařídí. 

Jestli někdo ztrácí nenahraditelného spojence, tak jsou to disidenti a utlačovaní lidé všude na světě. Havel byl jejich nejvytrvalejším advokátem. My ostatní to máme ve svých rukou a i díky Václavu Havlovi o dost lehčí. Děkujeme.

Vrátit se zpět na rozcestník textů k 80. výročí narození Václava Havla

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte