Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Tvář

Erik Trufazz: Jazzman z globální vesnice

Trumpetista Erik Truffaz hledá nestandardní hudební cestu

72_tvar01_velka_varianta_R40_2011.jpg
72_tvar01_velka_varianta_R40_2011.jpg

Na stránkách měsíčníku Bel Mondo probíhá soutěž o vstupenky na koncert Sophie Hunger a Erika Truffaze v Divadle Archa. 

Když mluví o hře na trubku, přesnost je první slovo, které ho napadne. „Je to jako lukostřelba, pokud nezasáhnete střed terče – v mém případě tónu –, zklamete.“ Ovšem tím jeho posedlost dokonalostí a purismem končí. Nic totiž necharakterizuje hudbu Erika Truffaze lépe než neurčitá předložka mezi. Pojmenoval tak i své poslední album – In Between – a skvěle vystihl vlastní místo v hudebním i skutečném světě. Přední švýcarsko-francouzský trumpetista je totiž neustále na cestě. Pohybuje se mezi pařížským studiem a světovými metropolemi, kde hledá spolupracovníky pro svou obtížně zařaditelnou hudbu. Ta stojí mimo žánry, na těžko popsatelném území mezi jazzem, popem a elektronikou.

Během dvacetileté kariéry nenatočil dvě sobě podobná alba. Právě tato tvrdohlavá nechuť máčet se podruhé ve stejných řekách z něj udělala výraznou a také komerčně úspěšnou postavu současného evropského jazzu. Oceňují to i jeho tuzemští fanoušci, Truffaz se s každým projektem každoročně objevuje též na zdejších pódiích. Pondělním koncertem v pražském Paláci Akropolis vyvrcholí jeho aktuální turné po Česku.

Zažít to znovu

„Když jsem v rané pubertě objevil Jimiho Hendrixe a Deep Purple, zcela to otočilo moje dosavadní chápání hudby,“ vzpomíná Erik Truffaz přes telefon z kanceláře svého manažera v Lausanne. Viděl tehdy před sebou jen dvě možnosti: buď zahodí všechny roky hry na trubku, jež ho provázela od dětství, a pořídí si elektrickou kytaru, nebo se pokusí tradičně jazzový nástroj elektrifikovat. Vybral si druhou cestu, která předznamenala jeho do dnešních dnů neutuchající touhu modernizovat její kovový zvuk.

Přestože později studoval hudební teorii, historii a kompozici na konzervatoři v Ženevě, akademismus nikdy nezastínil jeho rockovou náturu. Po hlavě se vrhal do každého nově se objevivšího žánru. Učaroval mu tvrdý rock i elektronika Kraftwerk, našel se v hip hopu, hrával s londýnskými DJ a v devadesátých letech zčerstva koketoval s městským stylem drum’n’bass, který stojí na rozhozených rytmech a atmosférických melodiích. Odpor k žánrové čistotě pramenil i z toho, že coby hráč vlastně vzešel z pokleslých poměrů. Trubku dostal coby sedmiletý kluk od svého otce, saxofonisty Huberta, který šéfoval tancovačkové kapele a usmyslel si, že by neškodilo obohatit její sestavu i o tento nástroj. V osmi už stál Truffaz na scéně. „Z dnešního pohledu to nebyl repertoár na chlubení, ale poprvé jsem tu zažil ten vzrušující magický pocit stát na pódiu, který jsem chtěl zažívat znovu a znovu,“ přiznává.

Na zábavách se naučil skladby, jež měly s jazzem opravdu pramálo společného, a v jeho úsporné éterické hře, kde vyniká každý tón i prodlevy mezi nimi, tak zůstala zakódovaná notná porce evropanství. Kromě nepopiratelného vlivu Milese Davise z počátku sedmdesátých let mezi své hrdiny počítá i Debussyho nebo Ravela. „Americký jazz, především jeho tvrdší odnož bebop, nese silné politické poselství, hovoří o emancipaci černošské menšiny. To si samozřejmě zaslouží respekt, ale já jako bílý Evropan se s tím nemohu nijak ztotožnit. Není to moje hudba, navíc spousta muzikantů ji přede mnou zahrála lépe. Mým cílem proto je vyhýbat se všem standardům a najít si v jazzu svou nestandardní cestu.“

Tou cestou je cosi, co se dá pojmenovat jako zvuk globální vesnice v digitální éře. Truffaz chápe jazz jako jedinečnou hudební formu, v níž se počátkem minulého století na novém americkém kontinentu smísila africká rytmika s evropským smyslem pro melodii. V době levných charterových letů a neomezené e-mailové komunikace si uvědomil hudební všežravost jazzu. Vydal se ji dokazovat na hudebních výletech do nepravděpodobných koutů planety, kde vždy spolupracoval s místními muzikanty. Výsledkem výprav je trojice alb Rendez-Vous z roku 2008, již rozdělil do částí Paris,BenaresMexico.

Tak jako jsou od sebe tyto metropole vzdáleny na mapě, dělí je i nálada, tempo a hudební postupy. Na exotickém indickém Benares spojila hráče různých kultur oboustranná záliba v improvizaci. Meditativní Mexico vzniklo za účasti uznávaného elektronického minimalisty z Tijuany, Murcofa, a šaramantní Paris dal dohromady s pařížským rapperem a beat boxerem Slyem Johnsonem, který všechny rytmy na albu vytvořil vlastními ústy. Město nad Seinou se tu prezentuje ve své staleté eleganci, meziválečné noblese i se současnými přistěhovaleckými vlnami.

Na trubce nezáleží

Ačkoli je Erik Truffaz hlavní hvězdou zmíněných hudebních pohlednic, počíná si velmi skromně. Ponechává si nad deskami režisérský dohled, ovšem jeho trumpeta se nikdy nedere dopředu. „Snažím se pracovat jako v kapele. Důležité je mít dobrou píseň, na tom, jestli v ní pár minut nezní trubka, vůbec nezáleží,“ dodává. O hudbě uvažuje jako o řeči, kdy je také potřeba na chvíli se zastavit a zamyslet, než člověk řekne další větu, nebo nechat mluvit druhé. Truffaz se nebojí vytvořit prostor, v němž dovolí zazářit jiným, proto na jeho albech často vystupují zpěváci roztodivného původu. Ať jde o britského písničkáře Eda Harcourta, který se náladou blíží popovým Coldplay, nebo súfijského zpěváka Mounira Troudiho z Tunisu.

Hudba tak získá další rozměr, ovšem skrývá se za tím i kalkul, jejž kritici nedokážou Truffazovi odpustit. „Věřím si, že bych dokázal natočit dobré album i bez zpěváků, ale dnes panuje v Evropě – přesněji řečeno ve Francii a Švýcarsku – takový trend, že žádné rádio se neodváží zahrát instrumentální skladbu. Strach z klesající poslechovosti si v posledních deseti letech vybral svou daň. Specializované jazzové programy ubývají a často začínají až po půlnoci,“ přiznává tvůrce, který se svými více než 400 tisíci prodanými deskami platí mezi jazzmany za komerčně úspěšného. Zde je důvod, proč se vydává cestou písniček. „Snažím se být slyšet, protože rozhlas je stále rozhodující médium, pokud chceš lidem dát vědět, že existuješ.“ Pořád se tu ozývá jeho touha bavit publikum, jež se mu vryla pod kůži na lidových zábavách.

Kosmopolitní duch jako by byl Truffazovi vlastní už tím, že pochází ze Švýcarska, kde spolu na malé ploše poměrně harmonicky souzní čtyři historicky naprosto odlišné kultury. Stejnou alianci vytvořil nenápadně působící trumpetista i ze svých fanoušků, jeho hudbě mohou přijít na chuť uctívači experimentálního rocku britských Radiohead i fajnšmekři, kteří sledují produkci předního jazzového vydavatelství Blue Note.

Z nevyhraněnosti učinil svou hlavní přednost. Nepřetváří žánry ku svému obrazu, ale umí do nich se svou trubkou hbitě vstoupit. Tato vlastnost mu umožňuje sednout v Paříži na libovolné letadlo a najít si kdekoli na světě hudebníka, který by si s ním chtěl zahrát. Truffazova hudba plyne jako přiznaný cestovní deník putujícího muzikanta.

Nefascinují ho však jen kouty známé z hodin zeměpisu. Nejvíce staromilský kousek na desce In Between nese jméno Balbec – podle fiktivního přímořského letoviska z Proustova Hledání ztraceného času. Vrací se tu ke klasičtějšímu pojetí jazzu a zároveň cituje spisovatele, který vytvořil literární monument paměti. Trumpetista si uvědomil, jakou má hudba moc probouzet vzpomínky a zhodnotit čas. Člověk čas ztrácí, aby si až zpětně uvědomil, co tou ztrátou získal. Truffaz tvrdí, že si tento proustovský paradox znovu získaného času uvědomuje při každém živém hraní. Dlouhé úmorné hodiny ve zkušebně, kdy skladatel tápe a hledá zajímavý nápad, jsou ospravedlněné několika smysluplnými minutami společného vytržení s publikem. „Ale ve chvíli, kdy odložíte nástroj, je to všechno pryč.“

72_tvar02_mala_R40_2011_s.jpg
72_tvar02_mala_R40_2011_s.jpg

Erik Truffaz (1960)

Švýcarsko-francouzský trumpetista, přezdívaný jako Miles Davis acid jazzu. Začínal v taneční kapele svého otce. Od roku 1994 vydává sólová alba, na nichž fúzuje žánry od elektroniky až po world music. Spolupracuje s prestižním jazzovým vydavatelstvím Blue Note.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1321
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte