Železnice je oproti letecké dopravě levnější, pohodlnější a je na ni větší spolehnutí i za nepříznivých podmínek. Síť tratí je obvykle rozsáhlejší a hustší než pavučina leteckých spojů. Jedinou nevýhodou je nižší rychlost. Proto na mnoha tratích, hlavně ve Francii, Německu, Japonsku, Číně či Španělsku, nastupují rychlovlaky: expresy, které se pohybují rychleji než 200 km za hodinu, na nových koridorech dokonce rychleji než 250 km/h.

Možnosti jsou přitom ještě větší: každý zná francouzské elektrické rychlovlaky TGV, jež byly původně reakcí na ropnou krizi 70. let. Během testovací jízdy v roce 2007 jel tento expres rekordní rychlostí 574,8 km/h.

Jinou technologii představuje tzv. maglev. Je to vlak, který využívá principu magnetické levitace (odtud jeho název). Nemá kola, vznáší se na magnetickém polštáři nad speciálně vybudovanými kolejemi. První maglevy se začaly objevovat už v 80. letech. I dnes jsou tišší, rychlejší a nabízejí vyšší jízdní komfort než běžná železnice. Spotřebují však obrovské množství elektrické energie. Valná část jí přitom nepřipadá na „zvednutí“ vlaku 5–10 cm nad kolejnici, nýbrž na jeho uvedení do pohybu a překonání aerodynamického odporu.

Maglevy také vyžadují náročnou infrastrukturu, která využívá supravodivých magnetů. Kvůli bezpečnosti je nutné budovat tratě v tunelech nebo na mostech, což je proti klasickým kolejnicím výrazně dražší…