Ležím v posteli a promítám si včerejší večer. Strávil jsem ho s Michalem, jenž mě pozval do Lounek, kde žije. Slíbil, že mi ukáže místa, která ještě neznám a která bych mohl přidat do průvodce pro cykloturisty, jímž se teď bavím.
Hned jak jsem dorazil, šli jsme na pivo. Plánovali jsme trasu na příští den, a protože se ještě tolik neznáme, mluvili jsme o svých životech i snech souvisejících s labskou cyklostezkou. Cestou z hospody, byla už skoro tma, nás minul cyklista a já spíš z hecu řekl Michalovi, ať mu nabídne ubytování. „Hej, už víš, kde budeš spát? Pronajímám pokoj, ale dneska je to gratis,“ zakřičel Michal anglicky. „Breakfast included,“ dodávám.
Ryan, jenž měl v úmyslu přenocovat ve stanu, se nenechal dlouho přemlouvat. Nad lahví vína z nedalekých Žernosek mluvil především on – už čtvrtý rok je na cestě kolem světa. Teď jede na sever, a až začne zima, poletí do Afriky a začne svoji pouť přes poslední kontinent, kde ještě nebyl.
Ležím v posteli a přemýšlím, že Ryan by mohl změnit plán a vyrazit na výlet s námi, i pro něho by to mohlo být zajímavé. Při letmém pohledu z okna mi však je jasné, že budeme muset vymyslet něco jiného – v hustém dešti to na kolo nevypadá.
Michal bere auto a jedeme do Terezína. Cestou se snažíme Ryanovi nastínit sudetský genius loci. Z Terezína směřujeme do Litoměřic, do jediné místní restaurace, jež stojí za to. Vaří zde z čerstvých, pokud možno místních surovin, a také proto ji doporučuji na svém webu. Napadá mě, že Ryan by měl ochutnat pivo z litoměřického minipivovaru, a protože stále prší, přijde nám to jako nejlepší možný plán.
Mluvíme o Kanadě, kde se Ryan narodil, o Japonsku, kam se přestěhoval, o cestování na kole a samozřejmě o Česku. Pak se ptáme, kolik ho stojí cesta kolem světa, vysvětluje, že cestuje skromně a že jeden rok ho stojí zhruba jen to, co průměrný Kanaďan za stejnou dobu investuje do auta – deset tisíc dolarů. Zdá se to téměř nemožné, ale Ryan utratí jen 15 dolarů denně, spí ve stanu, vaří si sám. Hned se mi vybavuje včerejší rozhovor s Michalem, shodli jsme se, že člověk může být šťastný, i když žije velmi skromně. Ptám se, co bude dělat, až objede svět. Tvrdí, že se vrátí k překladům z japonštiny a do angličtiny a že rozhodně nebude pracovat víc než 25 hodin týdně, nechce se nechat zotročit prací, zbytek času bude trávit u Pacifiku nebo v horách.
Když opouštíme sklepení pivovaru, sázíme se, jestli už přestalo pršet, a mě napadá, že bychom ještě mohli na kola. Prší ještě víc a my vymýšlíme další alternativu. Cestou do Lounek se stavujeme u rybáře, který prodává čerstvé pstruhy. Před námi je vyloví, zabije, vykuchá a já vysvětluji Ryanovi, že čerstvá ryba je v Česku vzácnost.
V Lounkách si rozdělíme ryby a loučíme se. Ryan zůstane ještě jednu noc, já nasedám na kolo a mířím na nejbližší nádraží, dál to na kole nepůjde. Zmoklý koukám na computer – dnes jen 7 km, plánoval jsem 80, nevadí, říkám si, zítra je taky den.
Krátce poté, co s rodiči v Děčíně dojíme pstruhy, mi pípne SMS, píše Michal: „Ryba byla výborná.“ Nemohu nesouhlasit a říkám si, že tu rybárnu musím dát na web. A už vidím nějakého Ryana na cestě kolem světa, jak si u Lounek na břehu Labe griluje pstruha – pangase si může dát ve Vietnamu.
Usínám, a přestože jsem dnes najel jen sedm kilometrů, zažil jsem toho překvapivě hodně a přeji si, aby už přestalo pršet.
Petr Špánek, www.labska-cyklostezka.cz
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
