Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura, Kultura, Literatura

Revoluce na pořadu dne

Martin Valenta

Šedesátá léta se vyznačovala domýšlivou sebestředností, kdy mladí lidé věřili, že změní svět tím, že si ho „zařídí po svém“, „hodí všechno za hlavu“ a budou „dělat lásku a ne válku“, píše trochu jízlivě britský historik Tony Judt v knize

Poválečná Evropa

. Takový narcismus možná nebyl úplně pošetilý, ale připravil rebelanty o zdravou perspektivu. Poetické heslo na stěně jedné z pařížských ulic „Nejbližší pláž – pod dlažebními kostkami“ tak brzy nahradily citáty z Maovy Rudé knížky a atentáty Frakce Rudé armády.

Skutečně revoluční změny se v Evropě začaly paradoxně prosazovat až na konci let sedmdesátých, ať už to byla myšlenka trvale udržitelného rozvoje, liberální výchovy, feminismu nebo práva menšin. Politolog a historik Martin Valenta ve své studii Revoluce na pořadu dne vypráví o tom, že v západním Německu tyto ideje vycházely z učení tzv. frankfurtské školy, kterou představují filozofové a sociologové Fromm, Horkheimer, Adorno, Marcuse nebo Habermas. Byli to oni, kdo dali levicovému myšlení moderní existenciální kabát a stali se zvěstovateli touhy po zničení kapitalismu a starých pořádků.

Marx bez proletariátu

Studii Martina Valenty spoluvydal Ústav pro studium totalitních režimů, z čehož bohužel vyplývá i požadavek na její akademický ráz. Odráží se to v rezignaci autora na přístupnější styl i nápaditější strukturu vyprávění. Snad ale čtenář překoná tuhý sloh a nakonec u něj zvítězí přitažlivost tématu, které u nás v takto ucelené podobě vychází poprvé. Odměnou mu bude překvapivá aktuálnost myšlenek frankfurtské školy a souvislosti se současnými debatami o regulaci ekonomického trhu nebo ochraně klimatu.

První filozofické předznamenání těchto témat totiž představují právě zakladatelská díla frankfurtské školy. Všichni jejich autoři byli židovskoněmeckého původu, a tak se zprvu zabývali hlavně příčinami nacismu a holocaustu. Ptali se, proč kapitalismus ustoupil totalitarismu a jestli evropská tradice osvícenství, racionality, vědy a techniky směřuje k pokroku, nebo naopak k civilizační sebedestrukci. Dospěli přitom k vyhraněné kritice. Ve vítězství instrumentálního rozumu viděli odstranění soucitu jako přirozené podstaty mezilidských vztahů i etiky. Vinu spatřovali již v autoritářské výchově dětí, z níž měl pramenit sadomasochistický charakter německé společnosti.

Ve svých úvahách vycházeli z marxismu, ale nevykládali jej tupě a dogmaticky jako sovětští politruci. Kapitalismus už neměl vykořisťovat člověka ekonomicky – místo toho odvádí lidskou energii od úsilí po vnitřní spokojenosti ke konzumaci zboží a iluzí. Revoluční změnu také neměl provést proletariát, který už připomínal spíše střední maloměstskou třídu, ale společenské minority, homosexuálové a jiní „neprivilegovaní“.

Je zvláštní, že Martin Valenta v této souvislosti neupozorňuje na paradox jedné z ústředních myšlenek frankfurtské školy. Její členy vůbec nenapadlo, že by se kapitalismus mohl nějak korigovat. Jedinou možnost, jak dosáhnout spravedlivější společnosti, viděli v jeho nahrazení systémem vycházejícím z řízené ekonomiky. To však mělo být umožněno díky utopické představě automatizace průmyslové výroby, která zbaví lidi potřeby práce. Na jednu stranu tedy frankfurtská škola kritizovala nekritickou víru v techniku, na druhou stranu na její rozvoj bezvýhradně spoléhala.

Právo na násilí?

Není divu, že pro německou mládež bylo myšlení frankfurtské školy přitažlivé. Pojmenovávalo podstatu jejich generačního sporu s rodiči, vyhroceného pozdní reflexí nacistické minulosti, zatuchlost konzervativní německé vlády i vedení výuky na školách. Rodící se protestní hnutí citovalo Adorna s Horkheimerem v levicových časopisech, ve svých textech a projevech na ně odkazoval i Rudi Dutchke, studentský vůdce a člen vedení Socialistického svazu mládeže.

Duchovním vůdcem rebelujících studentů se stal především Herbert Marcuse, který jim kromě filozofie přednášel o technikách pasivního odporu (svlékání donaha na přednáškách apod.), s nimiž se seznámil během svého působení na amerických univerzitách. Kromě toho byl Marcuse také jediný z frankfurtské školy, kdo obhajoval právo na násilí. Zdůvodňoval ho tím, že i etablovaná moc se dostala k moci násilím během francouzské a anglické revoluce.

Mezi nejpoutavější pasáže knihy Martina Valenty patří vylíčení rozchodu frankfurtské školy s protestním hnutím ve chvíli, kdy přistoupilo k násilí. Po prvním potlačení demonstrací se mladí rebelové obraceli na své myšlenkové vůdce a chtěli od nich slyšet, co dělat dál. Teorie jim už nestačily. Na to však filozofové nedokázali odpovědět, chápali revoluci jako střet hodnot v mezích zákona. Horkheimer byl radikály zavržen, když navíc souhlasil s válkou USA ve Vietnamu, a odsouzení se dostalo i Adornovi, když se odmítl angažovat v propuštění zatčeného studenta Fritze Teufela. Rebelující studenti své někdejší myšlenkové vůdce začali obviňovat z oportunismu, až skončili u nadávání do „zasraných kritických teoretiků“ a obsadili jejich ústav. Nové vzory už si hledali jinde – u Mao Ce-tunga, Che Guevary a městských guerill typu Černých panterů.

Nejdále zašel v kritice násilných akcí protestního hnutí Habermas, který Dutchkeho a protestní hnutí varoval, že „levicový fašismus je stejně vražedný jako jeho pravicový protějšek“. Jeho slova se brzy potvrdila v činech teroristického hnutí Wielandkomunne a později Frakce Rudé armády.

Znovu v ulicích

Myšlenky frankfurtské školy pak utichly. Ovšem jen do roku 1980, kdy na sjezdu v Saarbrückenu strana Zelených začala sepisovat svůj nový program. V něm se objevily teze, které jako by vypadly z knih Fromma nebo Marcuseho: volalo se tu po omezení manipulativní reklamy, zamezení komercionalizace požitků a volného času nebo varování před ekologickou destrukcí.

Valentova studie Revoluce na pořadu dne je inspirativním připomenutím, že myšlenky frankfurtské školy nezestárly, o čemž vypovídají i stoupající preference německých Zelených. Kritika tržní společnosti a konzumu ožívá především v posledních dvou letech v souvislosti s ekonomickou krizí, kdy levicoví intelektuálové znovu začínají debatovat o potřebě radikální revize kapitalismu. V Paříži a Londýně zase hoří auta, byť z trochu jiných důvodů než v šedesátých letech.

V podstatě jsme ale v podobné situaci jako tehdy – i současná debata troskotá na obavě, že každá radikální změna systému nutně přináší riziko totality a teroru. Levicoví intelektuálové nedokážou toto podezření přesvědčivě vyvrátit, a pro konzervativce je proto systémová změna nepřijatelné téma. Obecné teorie autorů frankfurtské školy dosud nikdo nedokázal zbavit jejich nejslabšího místa – jak je naplnit konkrétním obsahem bez toho, aby tekla krev.

Martin Valenta: Revoluce na pořadu dne

Vydaly ÚSTR, FSV a MatfyzPress, 318 stran

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 37/2011 pod titulkem Filozofové na barikádách