Jedno z vrcholných děl Johanna Sebastiana Bacha – třicet
Goldbergových variací
– uvozuje i uzavírá oktáva; nejsouzvučnější hudební interval, ve kterém druhý tón je zdvojnásobením frekvence toho základního. Pro nizozemskou spisovatelku a klavíristku Annu Enquistovou je však tato „prázdná“ harmonie zároveň metaforou propasti, již v sobě nosí od tragické smrti své dcery, kterou srazilo nákladní auto. Snažila se proto zbavit smutku a upevnit vzpomínky na ni zvláštní terapeutickou metodou – nacvičovala a studovala zmíněné skladby, jež jí pomáhaly vyvolávat z paměti obrazy společného života, kdy ještě dceru chovala na klíně, chodila s ní do kina nebo s ní trávila poslední dovolenou. Oba motivy pak spojila ve svém románu nazvaném
Kontrapunkt
.
Originální nápad se zdá od počátku jako nemožný. Zatímco ve skutečném životě se klavírní hra a obrazy paměti dějí zároveň a prolínají, literární zpracování se tomu vzpírá – je možné vždy vyprávět jen o jednom, nebo o druhém. Enquistová proto ve své literární kompozici postupuje podobně jako Bach, v jehož skladbách základní melodii často střídavě přebírá levá a pravá ruka a klavírista musí pozorně volit, na kterou z nich má právě dát důraz. Pravidelně se tu tedy obměňuje konkrétní vzpomínka na dceru a podrobný rozbor některé z Goldbergových variací. Vždy zůstávají tematicky, a dokonce i graficky odděleny – jako by knihu tvořily dvě různé části. Enquistová se nesnaží svět hudby a vzpomínek propojit v současný prostupující zážitek. Její výklad Bachovy hudby je však velmi zasvěcený a poutavý (není jen klavíristka, vystudovala hudební vědu a psychologii), takže po čase nečiní čtenáři větší problém tuto svazující podstatu jejího románu přijmout.
Enquistová buduje svou literární kompozici trpělivě, střídá nálady vzpomínek i jejich časovou posloupnost. Chce temné vyvrcholení oddálit, protože ví, že až Goldbergovy variace ovládne, rozloučí se zároveň s komponováním vzpomínek na svou dceru. Možná právě proto, že jde o tak osobní téma, snaží se o co nejcivilnější tón – v kapitole věnované dni osudné nehody je schopna jen citovat ze soudní a lékařské zprávy. Bolest jejích vzpomínek tak lze jen tušit někde vespod jako tichou basovou linku. Z tohoto střetu – bolesti a jejího odvážně přímého odhalování – pak povstává napětí, kontrapunkt tolik typický pro Bachovy skladby. A v tom spočívá i zdar románu Anny Enquistové. Zachycení ztráty milované dcery se v tomto kontrapunktu vyjevuje opravdověji, než by se z chladně racionálního založení knihy zprvu zdálo.
Anna Enquistová: Kontrapunkt
Přeložila Magda de Bruin-Hüblová
Mladá fronta, 200 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
