36-profil_n.jpg
36-profil_n.jpg

 

Plán je jasný. Postavit na Wall Street stany, ubytovat v nich dvacet tisíc lidí a pár měsíců pod okny bankéřů kempovat. To vše od 17. září. „Jako naši bratři a sestry v Egyptě, v Řecku, ve Španělsku a na Islandu využijeme revoluční taktiku arabského jara k tomu, abychom v Americe obnovili demokracii,“ píší organizátoři okupace Wall Street.

36-profil_s.jpg
36-profil_s.jpg
Pořadatelům, považujícím se za zástupce „99 procent obyvatel, kteří už nehodlají tolerovat hamižnost a korupci zbylého jednoho procenta“, však hrozí fiasko. Alespoň podle odezvy na Facebooku se chce zatím účastnit jen několik stovek lidí. Je to ale první pokus, jak přidat Ameriku na stále delší seznam zemí, kde se momentálně mladí lidé bouří proti politickému a ekonomickému systému, v němž vyrostli. Jejich pestrost ilustruje už jen zběžný pohled na web takethesquare.net, který se snaží mladé demonstranty z celého světa propojit a kde ostatně visí i reklama na americký protest.

Na takethesquare.net najdeme informace o historicky nejrozsáhlejších demonstracích v Izraeli, které začaly jako protest tamní mládeže proti vysokému nájemnému a rostoucí nerovnosti. Objevuje se tam zpráva o studentských protestech v Chile, jež jsou největší od svržení diktátora Pinocheta a míří hlavně proti vysokému školnému a také proti obrovské nerovnosti. Vedle nich stojí zmínka o protikorupčních demonstracích v Indii, výzva k podpoře protestů v Bělorusku a informace o senegalském hnutí Y´en a marre! (Stačí to!), které se snaží revoluci proti zkorumpovaným elitám rozšířit ze severní do subsaharské Afriky. Vedle nich se samozřejmě popisují protesty ve Španělsku, v Řecku, Egyptě, Tunisku, Sýrii, které také vedou mladí lidé.

„Existuje něco jako globální nálada?“ ptal se proto minulý týden ve Financial Times vlivný komentátor Gideon Rachman. „Rozhodně to tak vypadá, nepamatuji si, že by tolik zemí na celém světě bylo zasaženo nějakou formou lidové revolty nebo pouličního protestu,“ odpověděl si a rok 2011 nazval „rokem globálního rozhořčení“.

 

Jako 1968

Konkrétní důvody rozhořčení se samozřejmě místo od místa liší. Mladí Arabové svrhávají zkorumpované diktatury, kvůli nimž jejich země dlouho stagnovaly. Egypťanům během okupace náměstí Tahrír hrozilo zatčení a mučení. Libyjci bojovali s kalašnikovem v ruce a riskovali život.

Naproti tomu protestující jihoevropští studenti neriskují nic a už jen po zběžném setkání s mladými Řeky nebo Španěly je jasné, že zatím žili velmi pohodlné životy. Jejich nepokoje, na rozdíl od těch arabských či izraelských, navíc nejsou úplně výjimečné. Studentské demonstrace a stávky jsou v obou zemích součástí politické tradice. Radikálně levicové hnutí v Řecku, Španělsku i Portugalsku v minulosti výrazně přispělo ke svržení pravicových diktatur a i díky tomu jsou mezi mladými lidmi socialistické, anarchistické i komunistické symboly, požadavky a manifestace populární. V celé společnosti mají mnohem pozitivnější odezvu než ve střední Evropě.

Něco společného však mladí Jihoevropané se svými arabskými vrstevníky mají – nevidí pro sebe v současném systému perspektivu. Právě toto je jeden z bodů, jejž nejčastěji zmiňují zahraniční komentátoři a sociologové, kteří se snaží vysvětlit současnou vzpouru dvacátníků v tolika zemích. Spojuje je také fakt, že jsou zdaleka nejvzdělanější generací v historii svých zemí a že všichni kritizují stoupající nerovnost a korupci politické a hospodářské elity. Důkazem jisté propojenosti byla také debata, kterou německý týdeník Die Zeit v předminulém vydání vedl po Skypu se studentskými aktivisty z Izraele, Egypta a Španělska. Názory a tón všech tří diskutérů skutečně budily dojem toho, že přemýšlí podobně a bouří se za společnou věc.

Zatím však o rozhořčených roku 2011 neexistují hlubší sociologické studie. Změnili dějiny tří severoafrických zemí, ale nikdo neumí předpovědět, jestli v jiných státech zanechají trvalou stopu, nebo jejich protest vyšumí do prázdna. Sociologové ale začínají hledat paralely k minulým rokům, v nichž se projevila jakási společná „globální nálada“. Nejčastěji k roku 1968.

I tehdy se současně demonstrovalo v místech s naprosto odlišnou kulturou a politikou. V Paříži, Praze, Caracasu, Tokiu, Mexico City, Chicagu, San Francisku, Berlíně. Na první pohled se zdálo, že kromě mládí nemají rebelové nic společného: západoevropští studenti vzdávali hold Maovi a kubánské revoluci; pražští studenti se chtěli přiblížit západoevropskému systému, jejž jejich tamní vrstevníci chtěli svrhnout. Ze zpětného pohledu je však zřejmé, že se i tehdy protestní móda šířila přes hranice národních států a že ji všude živila touha po větší svobodě. Spojoval ji také jistý duch doby: směs idealismu, zásadní kritiky systému a autorit, konfliktu mezi hodnotami studentů a generace jejich rodičů.

Tehdejší rebelové se později stali nejlépe placenou a nejvzdělanější sociální vrstvou svých zemí a změnili sociální a kulturní konvence Západu – proměnili podobu rodiny, výchovy, sexuality a prosadili individualistický životní styl, který je dnes atraktivním modelem života na celé planetě. Podle slavného britského historika Erika Hobsbawma byl rok 1968 symbolem „nejdramatičtější, nejrychlejší a nejhlubší revoluce v chování a v mezilidských vztazích v dějinách“.

Společný duch, tentokrát duch rozhořčení, zřejmě spojuje i letošní zlobu. „Je zde ale jeden rozdíl,“ píše německý sociolog Heinz Bude ve svém srovnání minulé a dnešní revolty v demokratických státech. „Rok 1968 žil z utopie, rok 2011 nikoli. Mladí demonstranti nevěří, že se rozestoupí nebe. Systém podle nich vcelku funguje, ale ztratil svůj smysl.“

Podle Budeho nemá dnešní revolta vůdce ani hrdiny, jakými byli koncem šedesátých let Rudi Dutschke, Daniel Cohn-Bendit nebo Ernesto „Che“ Guevara – ačkoli výjimku tvoří charismatická vůdkyně chilských protestů Camila Vallejová. Demonstranti (pochopitelně s výjimkou těch arabských) nechtějí bořit systém, ale váží si hodnot individualismu, demokracie, svobody, ochrany menšin. Nepředstavují žádné ohrožení a podle Budeho jen chtějí něco velmi obyčejného a naivně znějícího: aby ekonomika zase sloužila člověku, a nikoli naopak.

 

Frustrace v číslech

Pocit frustrace mladých lidí se dá pochopit při pohledu na několik čísel. Španělští indignados („rozhořčení“) vyrostli v zemi, kde je bez práce 46 procent lidí ve věku od devatenácti do pětadvaceti let. Řecká „generace 700“ – nazvaná podle platu, který mladí vzdělaní lidé obvykle dostávají při nástupu do zaměstnání a který je při řeckých životních nákladech nedostatečný – vyrůstá v prostředí, kde se nezaměstnanost mladých pohybuje jen těsně pod 40 procenty. Jen o trochu lepší je situace v zemích, kam se zatím vzpoury mládeže nerozšířily. V Itálii, Portugalsku a Irsku je bez práce třetina mladých lidí, ve Francii i v jinak vzorném Finsku více než pětina. Vysoké školné v Chile vede k tomu, že absolventi škol začínají profesní život s dluhem v řádu desítek tisíc dolarů; v Izraeli jsou mladí lidé sotva schopní platit běžných tisíc eur za nájem dvoupokojového bytu.

Navíc během ekonomické krize podniky jako první propouští právě ty nejméně zkušené – například ve Velké Británii se po roce 2008 nezaměstnanost mezi dvacátníky zvýšila o 40 procent. Z pohledu mladých lidí přitom současný stav není jednoduchý ani v zemích, jež se vydávají za model dobrého hospodaření. Německo má sice v popisované generaci jednu z nejnižších statistik nezaměstnanosti (9,1 procenta), ale 37 procent jejích příslušníků má „atypické“ pracovní smlouvy – platí na dobu určitou, na částečný úvazek nebo zaměstnavatel neplatí sociální zabezpečení.

Není proto překvapivé, že například požadavky španělského hnutí 15. března řeší budoucnost práce. K jednadvaceti požadavkům studentů, které byly sepsány během různých pouličních debat, patří třeba „zkrácení pracovního dne a pracovního života tak, aby potřeba zaměstnání byla uspokojena u všech obyvatel“. Mladí Španělé požadují také zrušení všech reforem pracovního trhu, jež zvyšují nejistotu, a zavedení dostatečných minimálních mezd i mzdových stropů. Toto uvažování vede až k návrhu zakázat propouštění ve firmách, jež vykazují zisk. Na španělském seznamu je rovněž zrušení daňových rájů a zavedení globální daně či povinné pořádání referend o případných záchranách bank a o reformách, které jejich vládě v Madridu nutí Evropská komise nebo Mezinárodní měnový fond.

„Co spojuje všechny rozhořčené, je neochota přímo řešit problém, jemuž čelí skoro všechny země Západu. Tím problémem je, že sociální stát, který se rozvinul v polovině 20. století, je v demografických a ekonomických podmínkách počátku 21. století neudržitelný,“ kritizuje tento program evropských demonstrantů přední konzervativní historik Niall Ferguson a dodává: „Jsou to vlády, které myslí na budoucí generace, nikoli demonstranti.“

Demonstranti mimo Evropu jsou ale se svými požadavky mnohem uměřenější. „Nebude to ultralevicový spektákl… Nebudeme volat po svržení kapitalismu ani používat další, podobně přežité utopické slogany,“ píší například organizátoři plánované okupace Wall Street nad seznamem svých překvapivě střízlivých požadavků: chtějí jednoprocentní daň na finanční transakce, která by zabránila spekulacím; znovuzavedení zákona, který by jasně oddělil riskantní investiční od běžného bankovnictví, a start nezávislého vyšetřování, jež by zkoumalo korupci washingtonských politiků ze strany velkých firem. I oni si stěžují na společnost, která „dává přednost jednomu procentu nejbohatších na úkor všech ostatních“. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz nedávno v časopise Vanity Fair citoval statistiky, podle nichž příjmy nejbohatšího procenta Američanů v minulém desetiletí stouply o 18 procent, zatímco příjmy střední a nižší třídy klesly.

Sociální nerovnost se v uplynulých třiceti letech zvyšovala všude na světě a – jak už bylo řečeno – odpor vůči tomu spojuje evropské, izraelské, arabské i chilské studenty. Přední německý týdeník Die Zeit v tomto tématu našel i spojitost s anglickým rabováním, které měli na svědomí také mladí lidé, tentokrát z nižších vrstev. Nebouřili se za politická hesla, ale za nové módní značky. „Demonstranti varují před tím, aby se lidská svoboda už neoddělovala od snahy dosáhnout sociální spravedlnosti,“ psal Die Zeit v úvodu k sérii reportáží z neklidných zemí, „každá společnost, která toto varování ignoruje, riskuje vznik paralelních společností, jež se necítí být svázány s převládajícími pravidly a vytvoří si svá vlastní. Politici, kteří ignorují sociální spravedlnost, jednoho dne ztratí morální kapitál potřebný k tomu, aby vyžadovali dodržování společných pravidel.“ Tak, jako se to stalo v Londýně. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1550

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte