Kvalitní obraz a zvuk, značný komerční potenciál. Podobnými slogany ohlašovali mobilní operátoři na podzim 2006 příchod nového hitu – digitálního televizního vysílání pro mobilní telefony. Kdyby šlo všechno podle jejich představ, sledovali by dnes mnozí z nás třeba při čekání na autobus na displejích telefonů televizní zprávy, seriál či erotiku – stejně jako obyvatelé Jižní Koreje a Itálie. To jsou jediné země, kde se vysílání pro mobily jakž takž uchytilo. V čem se jeho průkopníci v Česku přepočítali?
Aby se jim vysílání vyplatilo, operátoři chtěli vedle šíření již existujících programů provozovat i vlastní televizní kanály a prodávat na nich reklamu. To by ale museli získat licenci jak od Českého telekomunikačního úřadu (na frekvenci, na níž by vysílali), tak i od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (na vysílání vlastního obsahu). Jenže firma, která kontroluje současně frekvenci i obsah, se dostává do konfliktu s paragrafy o křížovém vlastnictví médií (v zákonu o rozhlasovém a televizním vysílání). Zákaz je běžný v mnoha zemích, brání snaze majitelů elektronických médií získat dominantní postavení, a vytvořit tak hospodářský a případně i názorový monopol.
Čeští operátoři v čele s T-Mobilem o „televizi v kapse“ hodně stáli a snažili se bariéru prolomit. V prosinci 2008 je zastavil Ústavní soud. Zároveň se na ministerstvech připravovala změna zákona. A výsledek? Dva odstavce zakazující křížové vlastnictví v novele…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
