Vzpomínka na NATO

Příběh lisabonského summitu NATO 20. listopadu bude ve znamení úsměvů na veřejnosti a vzdechů v zákulisí. Evropští i američtí politici to sice oficiálně důrazně popřou, ve skutečnosti ale vstupujeme do éry, v níž je NATO jenom vzpomínkou. Existenčním testem Aliance byla válka v Afghánistánu. Pokud není organizace schopná vybojovat úspěšné mise ve vzdálených zemích, nestojí za vynaložené peníze.

Ochota zabíjet

Neúspěch je v tomto případě mnohem větší než v Iráku. Tamní válka se dala svést na nezodpovědnost George W. Bushe a nekompetentnost Pentagonu pod vedením Donalda Rumsfelda. U Afghánistánu ale levicově naladění Evropané patřili k těm, kdo intervenci proti puritánskému Tálibánu, který kamenuje gaye a nenávidí ženy, požadovali nejhlasitěji.

Evropa teď propadá ve své vlastní zkoušce. Z perspektivy americké armády se Evropané až na čestné výjimky jeví jako téměř zbyteční – jsou příliš bázliví nebo slabí, aby mohli bojovat, a vědí toho o Afghánistánu příliš málo, aby mohli pomoci aspoň s výcvikem. Až se v nadcházejících letech americké jednotky z Afghánistánu stáhnou, nevrátí se na své základny v drahé a nevděčné Evropě, ale pojedou domů nebo na nějaké další mise někde jinde.

Požitkářští Evropané žádají jinou, chápavější Ameriku a také jiné války: pokud možno snazší. To je ale jenom sen. NATO v roce 2010 připomíná manželství, v němž…